Ještě maličkost, o komunistickém bydlení nemůže být ani řeči, protože pro komunismus platí, že 1) bohatství teče plným proudem, 2) každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.

Autorka má úžasný talent "vyzobávat" z minulého režimu vše negativní. Ovšem, co to je "tísnit se v bytě"?

Můj dědeček ve 30. letech koupil v Praze rodinný dům s několika byty k pronájmu. To, aby ho ten dům ke stáru živil. To se ale příšerně spletl, protože komunisté předepsali naprosto směšné nájemné, které vůbec nepokrývalo náklady.

Ale zpět k tomu "tísnění". Nahoře byly dva byty, rodiče jeden a prarodiče jeden. A dole byly též dva jednopokojové byty, každý asi 60m2.

A v nich žily dvě rodiny, jedna měla 4 dcery a druhá 4 syny, tedy každá 6 osob. A nebyl to výmysl komunistů (myslím těch 6 osob do jednoho bytu), protože naprostá většina těch dětí se narodila před rokem 1948 a za celá ta léta jsem ani jednou neslyšel nějakou stížnost na stísněnost.

A ještě poznámka: Tak, já bych tedy do špatného komína zcela určitě plynový kotel nezapojoval.

Najít něco negativního na minulém režimu na to nepotřebujete talent.Stačí paměť.

Ono každá mince má dvě strany. Polovina národa dnes bydlí v Havlem vysmívaných panelácích, jejichž výstavba probíhala cca do roku 1991. Od té doby se třeba ve 100 tisícovém Ústí nad Labem postavily pouze 3 bytové domy, jakési lepší paneláky...

A ty paneláky se prodávají "wie warme Semmeln", tedy, jako housky čerstvě vytažené z pece.

A protože jsem pracoval při plánování a výstavbě mobilních sítí, tak mohu naprosto zodpovědně říci, že těch paneláků je po republice neuvěřitelně mnoho.

1) Počet bytů stoupal stejným tempem jako v Rakousku.

2) Co se týče peněz na údržbu, bylo možné si soudně takovou údržbu vynutit. Znám takový případ z ulice, kde jsem bydlel. V tom domě se obrátili nájemníci na soud, který OPBH nařídil příslušné opravy provést.

Jen takový dotaz...

A to vám přijde jako normální? Pronajmete si byt a o každou opravu se s pronajímatelem budete soudit?

Nejenom, že v bytě bydlely dvě i více generací. Byly i byty kde bydlely dvě úplně cizí rodiny, které měly společný záchod a koupelnu. Teprve až v sedmdesátých letech se tyto byty opět scelovaly. A to především díky úmrtím.

..ano, to jsem zapomněl, záchod na chodbě to byla dlouhou dobu jako malého kluka má noční můra

V Praze byly možnosti jak získat pro mladou rodinu byt, jedna z nich byla družstevní výstavba a tam byl podmínkou vklad a odpracování si daného počtu hodin. Pak byla řada možností jak získat služební byt, ovšem musel jste zapomenout na svá předsevzetí třeba stát se akademikem a jít třeba topit na plynové kotle do Pražské teplárenské, po 10 letech Vám byt většinou zůstal. A možná byly i další. Získat byt na vesnici bylo ještě jednodušší ale tenkrát na rozdíl od dnešní doby se tam nikomu moc nechtělo. Faktem je že péče o byty ve státním vlastnictví nebyla úžasná.

Máte pravdu, ale zapomněla jste napsat, že to bylo v 50. a v 60. letech, nedlouho po válce, bytů bylo třeba... Ve městech se začaly stavět paneláky, na venkově se za velkých útrap - i když byl nedostatek stavebního materiálu, začalo stavět svépomocně. Spousta domů bylo za války pobořeno, nebo poničeno. Buďte trochu spravedlivá, berte v úvahu i tehdejší podmínky, lidé byli neskonale vděčni i za ty dnes opovrhované paneláky. Mladí lidé tehdy uzavírali manželství kolem 20. roku, hned měli dítě, potřebovali bydlet a smířili se i s málem. (Ne jako dnes, až po třicítce). Také jsme žili dlouho s rodiči ve státním bytě, než jsme jim výměnou za ten jejich postavili družstevní. My jsme tu dobu na vlastní kůži zažili, ale nesoudíme ji tak příkře jako Vy, i když to pro nás vůbec nebylo lehké... Dnes by se mohlo stavět rychleji, není po válce, stavební techniky i materiálu je dost, a přesto to vázne...