O lidské závisti

Lidé mi strašně závidí. S tímto se potýkám po celý svůj život a říkám si proč mi někdo může závidět. Vždyť můj život není nic, co by bylo lze závidět. Prý v komentářích na můj blog jakási paní napsala, že mě nemá ráda...Říkám si, proč ke mně  někdo chová nelásku, jestliže takto někdo činí, toto se vše odrazí v jeho fyzickém zdraví, o psychickém ani nehovořím...

Když už se jednou narodíme, měli bychom konat dobro. To je mottem mého života. Žít tak, abych se za svůj život nemusela stydět, aby se za můj život nemuseli stydět ani mí potomci. Můj život není žádná procházka růžovým sadem, ale je to boj. Boj, abych nikdy nevzdala, proč tu jsem, boj, abych nikdy nebyla na nikom závislá, abych vždy měla svou svobodu, již poskytuji světu kolem sebe. Možná má svobodomyslnost může někomu lézt na nervy, možná irituji některé lidi tím, že své peníze investuji do cestování, že je investuji do svého zdraví, že jsem fyzicky aktivní a že i ve svém věku miluji sex. Že jsem nerezignovala na svou roli ženy, že na muže nehledím jako na obtížný hmyz, ale vím, že muži mají svou nezastupitelnou roli v životě, roli, již některé zvrácené feministky hanobí...

Miluji zážitky, jsou bohatstvím života, poskytuje je hudba, umění, knihy, ale ti neobyčejnější lidé, kteří se mohou pro své okolí zdát bezvýznamní. Jenže nejsou. Zachovali si své lidství, bohatost ducha, o níž ani nemusí mít ponětí, ale já je z takových lidí cítím. Jsou mi bohatstvím, jimiž zásobuji své nitro...nezahaluji se do nenávisti a nelásky, to jsou emoce zničující, které vedou jen k tomu, že člověk onemocní...přeji si být zdravá a totéž přeji i jiným...žádnou závist a nepřejícnost, to člověka zabíjí...