O mé listopadové návštěvě v New Yorku a nejen o ní

Motto "Člověk neví, co milovat ani co nenávidět, cíl všeho je před ním. Všechno je u všech stejné..." (Kazatel 7 - 9, Stejný úděl všech, 9.1)

V červenci mi můj syn dal dárek k narozeninám. Musím konstatovat, že to byl dárek do pekel. Poslal mi letenku do New Yorku, jenže letenka nebyla z Prahy, ale z Benátek. Navíc cena letenky nezahrnovala zavazadla. Datum odletu byl 16. 11. a datum návratu 29. 11.

Musím přiznat, že jsem z tohoto dárku byla velmi rozpačitá. Slušnost mi velela dárek neodmítnout, ale tušila jsem, že to bude něco jako one way ticket to Mars. Abych mohla odletět, bylo zapotřebí zakoupit si zpáteční letenku do Benátek. To přišlo na cca pět tisíc korun. Dále jsem si musela na booking.com zarezervovat hotel v Benátkách. Dalších pět tisíc korun...Za zavazadla do New Yorku jsem zaplatila 200 USD. K narozeninám jsem dostala danajský dar, o peníze by ani tolik nešlo, ale o to, co jsem zažila...

Letěla jsem tedy z Benátek do Lisabonu a odtamtud na Newark airport New York. Aby mě vůbec pustili do USA, musela jsem vyplnit ESTA, což je požadavek americké vlády. V dotazníku se vyptávají na všechno možné, na zaměstnání, na rodiče, na nemoci...a když to vše vyplníte, žádají po vás 21 USD s tím, že vám dají do 48 hodin vědět, zda můžete do USA přiletět. Dostala jsem schválení. Další krok bylo zajištění ubytování v New Yorku, rozhodla jsem se pro čtvrť Queens, ubytování na deset dní se snídaní stálo 1600 USD.

Cesta do New Yorku se odvíjela pod stresem. Pařížské letiště Charles de Gaulle jsem zvládla, do Benátek jsem přiletěla pozdě večer. Mezitím jsem dostala na WhatsApp zprávu z hotelu Dolce Laguna, že až přiletím, personál v hotelu nebude, poslali mi kódy, jak se do hotelu dostat. Bez znalosti angličtiny bych byla v řiti. Nejsem technický typ a představa kódování mě docela vyděsila. K hotelu mě dovezl taxík, řidič byl docela nepříjemný, když jsem mu sdělila, že budu platit kartou. Vyhodil mi kufry a odjel. A já zůstala v noci před hotelem bez personálu cele odkázaná na svůj smart phone. Podařilo se mi do hotelu prokódovat, ale nemohla jsem zatraceně najít pokoj. Cítila jsem se zoufalá, musela jsem vyjít ven z hotelu a našla jsem další schodiště, které mě nasměrovalo do pokoje. Usnula jsem pomocí prášků na spaní.

Let z Benátek do Lisabonu proběhl bez problémů. V Lisabonu jsem musela najít gate do New Yorku. Našla jsem a začalo další martyrium. I když jsem měla schválení americké vlády, že mohu vstoupit na území USA, i když jsem měla certifikát o čtvrtém očkování proti covidu, dostala jsem třístránkový elaborát k vyplnění, jenž se týkal onemocnění covidu. Další buzerace, již museli podstoupit všichni cestující do New Yorku. Vytvořila se fronta, jež připomínala frontu na banány v dobách boleševika. I tímto jsem se propasírovala...

Do New Yorku jsem přiletěla před půlnocí, čekal mě pohovor s imigračním pracovníkem. Ptal se mě, proč letím do NY sama, zda tam někoho znám, co tam budu dělat...Zíral na mě jako na objekt z cizí planety, že letím sama a nikoho v USA neznám, nicméně mě pustil. Už jen zbývalo vyzvednout si kufry a pokračovat dál do hotelu...Zcela vyždímaná jsem si zavazadla vyzvedla a vyšla před letištní halu. Potřebovala jsem taxi, pouze žluté taxi, jinak bych se byla mohla stát obětí nějakého nepoctivého Američana. Zastavila jsem taxi, ale řidič mi řekl, že se musím vrátit zpět do haly na taxi line a tam si taxi objednat. Už jsem neměla moc sil, do haly jsem se vrátila a objednala si taxi do Queens do hotelu Asiatic Hotel Flushing, dostala jsem potvrzení, že si mohu taxi najmout, zároveň i číslo auta, které mě tam odveze. Taxikáře jsem našla, on si zadal adresu do navigace a mohli jsme vyrazit.

Jeli jsme skoro hodinu, projížděli jsme mýtným, a když navigace hlásila, že jsme v cíli, žádný hotel jsme neviděli. Ocitli jsme se v temné ulici, kde jsme nemohli žádný hotel najít. Řidič byl z toho dosti mimo, ukazovala jsem mu potvrzenou rezervaci a adresu hotelu, vše jsem si vytiskla, jenže hotel nikde...objeli jsme další kolo, navigace hlásila, že jsme v cíli, ale my jej nedokázali najít. Doporučila jsem proto taxikáři, aby do hotelu zavolal. On oponoval tím, ať zavolám já, jenže já na to, že on má americkou sim kartu...nakonec jsem jej přesvědčila a do hotelu zavolal. Stáli jsme přímo před hotelem, jenž zvenčí jako hotel vůbec nevypadal. Já za taxi zaplatila 164 USD, vzala si své dva těžké kufry a pokračovala dále ve své strastiplné cestě.

Na recepci hotelu proběhlo vše v pořádku, postěžovala jsem si, že postrádám někoho, kdo pomáhá s kufry. Dostala jsem pokoj číslo 907, poslední patro. Když jsem konečně naprosto fyzicky i psychicky zničená na pokoj dorazila, tam byla zima jako v morně..Takových 12 stupňů, víc ne. Bylo nutno zavolat room service, jenž mi sdělil, že si musím zapnout klimatizaci pod oknem...I to jsem nakonec zvládla. Když jsem potřebovala na toaletu, zjistila jsem, že je toaletní papír umístěn pod umyvadlem tak nevhodně, že bylo zapotřebí se hodně ohnout. Naštěstí se věnuji kondičnímu běhu a dosáhnout na toaletní papír jsem zvládla. Na pokoji byl i sejf. Ten byl umístěn na zemi, takže se muselo na kolena a vyťukat potřebný kód...

Na snídani se chodilo do přízemí. Když jsem byla v USA, v zemi uhodily arktické mrazy. V místnosti se snídaní se netopilo...Jeden tam drkotal zuby z chladu, v mém případě to byly i nervy, protože mi docházelo, že horší dárek jsem od syna dostat nemohla. Cesta do pekel, jinak se to nazvat nedá...

A jak jsem vnímala New York, co vše mě potkalo, si nechám pro svůj další blog. Jsem hodně bohatá o zážitky, uvědomila jsem si, že jako žena vydržím hodně, jen si říkám, že by osud mohl být ke mně milosrdnější...Někdo mi může závidět, že jsem navštívila New York, řekla bych, že krom hodně milých a vstřícných lidí mě tam nic hezkého nepotkalo...My jsme naopak hezká země, ale bohužel se tu najde spousta lidí, kteří jsou s morálkou na štíru...Ale o tom v mém dalším blogu...