Když je žena sama v Mexiku

Motto "Kdo se třese před lidmi, ten klade sobě léčku, kdo však doufá v Hospodina, má v něm svůj hrad." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 29.25)

Před svou cestou do Mexika jsem si přečetla informace, které jsem dohledala na stránkách Ministerstva zahraničních věcí. Věděla jsem, že tam není úplně bezpečno, ale hlavu jsem si z toho nedělala, protože jsem měla původně cestovat jen se svým synem. Jenomže jeho nová, poněkud stará partnerka, změnila úplně všechno. Nejenže se přidala k nám, ona navíc vyvolala situace, v nichž bylo synovi i mně jasné, že tam ve třech nebudeme. Protože oni dva byli v silnější koalici, zvítězili oni. Syn mi sdělil, že tam budu sama. Zprvu jsem se celá roztřásla a měla sto chutí se vrátit, ale pomohli mi mí přátelé, s nimiž jsem komunikovala. Řekli mi, ať se nenechám připravit o nádhernou dovolenou. A tak jsem to riskla.

Cestuje-li žena po světě sama a věří-li v Boha, ví, že je chráněna. A přidá-li se k tomu její znalost angličtiny, je chráněna nadvakrát. Bůh a angličtina se v mém životě stali dvěma věrnými Pátky, protože mě nikdy nenechali na holičkách. Byla jsem už sama v Thajsku, ale tam je bezpečno, tam se nekrade, což se o samotném Mexiku říci nedá. Ale co jsem mohla dělat, když jsem se ocitla v situaci, jíž jsem musela čelit sama, nikdo mě nechránil, jistotu jsem musela hledat jen sama v sobě. Že to tzv. musím dát, vždyť jsem v životě zažila mnohem černější doby. 

Dovolenou jsem strávila v Cancúnu, ale naštěstí ne v samotném centru, ale v tiché části města v hotelu Margaritas, který spadá do komplexu hotelů Adhara. Nádherný hotel, naprosto čistý, velmi přátelský personál, krásné pokoje, bazén, výborné jídlo. A protože je to na pláž velký kus cesty, můžete si každý den objednat odvoz od hotelu minibusem, což neplatíte. Chodila jsem tam na snídaně, za něž dáte 220 pesos, jedno pesos = 1.2 CZK. Velký výběr jídel, myslím si, že si na své přijde každý. Večeře v hotelu stála cca 280 pesos, když jste si dali sklenku vína. Všechno chutnalo báječně. Jídla v mexických restauracích byla levnější v porovnání s mým hotelem. Pokud jde o ceny, v obchodech je o něco dráž, ale ovoce a zelenina jsou levnější v porovnání s námi. Pivo Heineken 1/2 litru cca 22 pesos, vino se v Mexiku moc nepije, je dosti drahé, 1.5 l vody stojí cca 11 pesos. Místní pijí pivo nebo tvrdý alkohol. Taxi stojí 40 pesos, ale musíte se vždy nejprve domluvit. Pak cena platí. V supermarketu mě překvapilo, že tam hraje na plné pecky rovněž hudba. Každý regál hraje něco jiného, což může iritovat jedince, kteří milují klid. Co je v supermarketech dobré, je služba. U pokladny stojí zaměstnanci, kteří vám uloží veškerý nákup do tašky, takže pohoda, žádný stres jako u nás.

Pokud jde o Karibik, musím říci, že mě trochu zklamal, protože jsem čekala něco obdobného, co jsem zažila na Kubě před hurikánem Irma. Úchvatnou modř v kombinaci s bělostí písku na pláži. Jenže moře v Cancúnu bylo věčně rozbouřené, plavčíci měli co dělat, každý den se tam někdo topil. Jelikož nikde nejsou informační cedule o tom, že je bezpečno, když jdete do vln, a naopak, myslíte-li si že si dobře zaplavete v místě, jež se zdá být klidné, spodní proudy jsou tak silné, že vás táhnou stále více od břehu a vám pomůže jedině plavčík. Cena lehátka na pláži je buď 200 pesos, jdete-li do lokality, kam chodí místní. V tom případě musíte počítat s tím, že místní jsou velice hluční, neb si každý návštěvník s sebou přináší chladící tašku s tvrdým alkoholem spolu s nějakou hudbou. Každý hraje něco jiného, takže velký rámus, což určitě nevyhovuje lidem, kterým vadí hluk. Jdete-li na pláž v oblasti hotelů, cena za lehátko je dvojnásobná. Když vám však nevadí ležet na prostěradle, jak to bývalo dříve, neplatíte nic. Největší problém jsem měla se svým mobilem, penězi a kopiemi dokladů, které jsem měla vždy u sebe. A protože se na plážích krade, vyřešila jsem to nakonec tak, že jsem si mobil, peníze a doklady dávala do malé plastové tašky a to vše zahrabala do písku. A ruksak jsem nechávala na prostěradle a věděla jsem, že když mi jej někdo uzme, to nejdůležitější mi nevezme. Na plážích i v samotném městě potkáváte ozbrojené vojáky a policii velmi často, dá se říci, že každý den.

Mexická WC. Velmi často nemají záchodové prkénko, ale v hotelích a na letištích jsou.Toaletní papír jsem odhazovala do mísy, takže se mi podařilo na prvního ledna mísu ucpat. Zrovna jsem vykonala svou velkou potřebu, ale kombinace stolice a toaletního papíru byla pro mexickou záchodovou mísu příliš. Byla jsem zděšená. Nikde WC štětka, jen mé plovoucí lejno. Co s tím? Nakonec jsem vyběhla do zahrady, kde jsem ulomila větev, že bych vše prošťouchla, ale ani to nepomohlo. Navíc se do mísy dostaly i lístky z větve. Moje zděšení nebralo konce. Protože si myslím, že každý musí toaletu zachovávat v čistotě, rozhodla jsem se pro to úplně nejděsnější řešení. Nezbývalo mi nic jiného, než vzít svou stolici do rukou, aniž bych měla gumové rukavice, vložila ji do igelitového sáčku, dále pak do krabičky od hamburgeru a nakonec do igelitové tašky, kterou jsem velmi utěsnila. To vše nakonec odhodila do koše, kam se má odhodit použitý záchodový papír, což jsem předtím nevěděla. (Omlouvám se za přílišný naturalismus této části). Ale v životě lidském se může stát cokoli. A mě hlavně potkává ono cokoli.

Anebo můj příběh s plavkami. Odcházím z pláže, na zádech batoh, v jedné ruce igelitová taška s odpadky, v druhé ruce taška s plavkami, které jsem si chtěla ještě vymáchat v umyvadle u jednoho hotelu. A jak tak kráčím pláží a přemýšlím ó všem, co mě potkává, bezmyšlenkovitě odhodím jednu tašku do odpadkového koše. Jdu dál, a když se zastavím, abych propláchla plavky od písku, zhrozím se, protože zjistím, že jsem místo odpadků vyhodila své plavky. Zděšení a konstatování toho, že jsem neuvěřitelně pitomá. Mohla bych si koupit nové, ale já se nerada zbavuji něčeho, co je ještě k užitku. A tak mi nezbývá než se vrátit, a protože jsem zapomněla, do kterého odpadkového koše jsem plavky vyhodila, zastavuji se u každého a prohrabuji se v odpadcích, zda tam své plavky najdu. Připadám si jako česká houmlesačka v Mexiku. Ale plavky jsem nakonec našla.

Dovolená nakonec dopadla výborně. Cítila jsem se v Mexiku velmi šťastná a ani se mi nechtělo odjet domů. I když sama, přesto jsem potkávala lidi, kteří mluvili anglicky a mohli jsme si sdělovat své zážitky. Jsou tam ponejvíce Američané, Kanaďané, občas jsem potkávala i Němce, naštěstí žádné Rusy. Když jsem jedné Američance řekla, že jsem z České republiky, myslela si, že tady mluvíme rusky. Řekla jsem jí, že nám stačila ruská okupace, ale rusky se tu nemluví.(A budu doufat, že už nikdy ne, bratra z Východu jsme si užili víc než dost). Američanka Lora se mě zeptala, zda bychom si mohly zajít spolu na večeři. Proč ne. Zalíbila se nám jedna mexická, byl v ní řev jako všude, místní popíjeli, tančili, hrála hudba...Když k nám přišel číšník a zeptal se nás, co si dáme, řekly jsme, že chceme něco k jídlu. Prý jídlo můžeme dostat, ale podmínkou je vypít čtyři piva, pak je jídlo zadarmo. Stálo to vše 100 pesos, což nebylo drahé. Nejprve jsme se musely ujistit, zda rozumíme tomu, co říká. On to vše potvrdil. A tak nám přinesli pivo, byly to naštěstí tzv. čtvrtinky a mohly jsme se dát do pití. Jenže Lora mi řekla, že pivo nepije, musela jsem to tedy vypít sama. Dostaly jsme jeden talíř s kuřecími křídly a druhý s takos. Lora si zvolila takos, že prý má na kuřecí maso alergii, a na mě zbyla křídla. A protože nám to chutnalo, dostaly jsme chuť si to vše dát ještě jednou. A tak přede mnou přistál další kyblík se čtyřmi pivy, jenže já cítila, že už je to moc. Stěží jsem do sebe nasoukala páté, nakonec jsme se rozhodly, že si pivo vezmeme s sebou na hotel. Jenže číšník ihned přiběhl, a že se to prý nesmí. Tak jsem mu nabídla, ať si sedne a pivo vypije. Nic nenamítal a byl rád. My dostaly další křidélka a takos. Když došlo na placení, Lora mě nechala vše zaplatit. Ona dostala v podstatě zadarmo večeři, nikterak ji nenapadlo, že by se měla spolupodílet. V tom okamžiku se mi vybavila Afroameričanka Doňa, která řekla, že jsou Američané děsně lakomí. A Lora toho byla dalším potvrzením. Kdepak na slovanskou pohostinnost nemají tito nepořádní a lakomí lidé, jejichž znalosti zeměpisu jsou prabídné. A nejen tyto znalosti, řekla bych, že my jsme oproti nim stále vzdělanější.

Jet sama do Mexika? Proč ne, když víte, že budou s vámi vaši věrní Pátkové...