S bývalými či stávajícími komunisty se jednat nedá

Motto "Dokdy budete, vy prostoduší, milovat prostoduchost, dokdy posměvači budou mít zálibu v posmívání, hlupáci poznání nenávidět?" (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Volání moudrosti, 1.22)

S bývalými či stávajícími komunisty se jednat nedá a ani nemá. Toto by si měli všichni s konečnou platností uvědomit. Symbolem boje za svobodu a demokracii v novodobé české historii se stal Jan Palach. A měli bychom ctít jeho odkaz, proto bychom neměli dávat bývalým soudruhům i stávajícím jakýkoli prostor v naší současnosti. Stačí se jen podívat, kdo se dostal do popředí. Bývalí komunisté Miloš Zeman a Andrej Babiš. Jejich účast na politické scéně je důvodem protestů a demonstrací.

Jsem velmi ráda, že jsem loni navštívila komunistickou Kubu. Sice hurikán Irma znemožnil mou plážovou dovolenou, nicméně jsem si tam uvědomila, proč tam jsem. Ne abych se mohla kochat krásami karibské oblasti, ale abych si uvědomila zrůdnost komunistické ideologie.

Fidel Castro zprvu vůbec nebyl zastáncem bolševismu, v době, kdy se dostal k moci, mohla Kuba ještě těžit ze zásob, které jí dodaly USA. Ale tím, že se odklonil od Američanů, vyvstal v zemi nový problém. S kým navázat spolupráci. Západní zboží i styl života rychle vymizely a nahradily je prázdné obchody. Jediný, kdo nabídl Kubě pomoc, byl Sovětský svaz. A tato země se v historii dostatečně uvedla tím, co dokáže udělat ze svobodomyslného myšlení a demokracií s ním spojenou. Příklon Kuby k sovětským komunistům znamenal pro zemi velký úpadek. Komunisté se tam dosud drží, jejich ideologie je patrná, kam jen lidské oko dohlédne. Dovolená na Kubě mě vrátila zpět do dob, kdy u nás soudruzi vládli železnou rukou. Spousta nedostatkového zboží, samá šmelina, zlodějna, chátrající domy a architektonické památky v zoufalém stavu. Skomírající ekonomika. Tak vypadá dnešní Kuba. Země s překrásnou přírodou, ale nevýkonnou ekonomikou. Odpovídá tomu i úroveň hotelů, které se nedají srovnat s tím, na co jsme si rychle zvykli na svých zahraničních dovolených. Úroveň služeb, bezpečnost. Na Kubě se setkáváte se šmelinou na každém kroku, hotelový personál rozkrádá, co se dá, a posléze toto prodává zahraničním turistům, zisk neplyne do státní kasy, ale do kapsy šmelináře. O tom, jak se v zemi krade, nemusím ani říkat. Na hotelu musíte mít raději zamčený kufr, protože vám personál ukradne vše, co není k mání v obchodech. Zubní pasta, sprchový gel, deodorant... V podstatě jsem tam žádné obchody ani neviděla. Nejtristnější pohled vám poskytne Havana, jež musela být svého času překrásné město. Dnes tam vše padá, léta neudržované budovy se doslova před vašima očima hroutí. A k tomu můžeme přidat všudypřítomné žebráky a prostitutky. Tak vypadá obraz dnešní Kuby. Velmi podobný komunistickému Československu.

Můžeme být vděčni, že komunisté odešli od válu v roce 1989. Ale opravdu odešli? Vždyť mnozí z nich rychle změnili své politické přesvědčení, aby z toho měli. Protože být komunistou bylo zejména po roce 1968 o prospěchářství, slušný člověk by se k této bolševické bandě nikdy nepřipojil.

Se stávajícím premiérem v demisi se nedá jednat, ono to v podstatě ani není možné pro ty politické strany, které jsou konzervativní, mají na paměti zrůdnost komunistické ideologie a nikdy by se nespolčily s bývalými či stávajícími soudruhy. A pan Babiš je prototypem komunisty, jenž mění své názory ještě víc než ponožky, má na svém kontě trestní stíhání spolu s nedůvěryhodnou minulostí. Komunisté dokázali především krást a rozkradli, co mohli. Krom toho k jejich nedůvěryhodnosti můžeme přidat i justiční vraždy a pronásledování těch, kteří nesouzněli s jejich režimem a nebáli se toto veřejně prohlásit.

Před dvaceti osmi lety vstoupil na půdu Svatovítské katedrály papež Jan Pavel II. V těchto dnech se koná návrat kardinála Josefa Berana do vlasti po téměř padesáti letech. Jeho život byl ve znamení příkoří, které mu nejprve připravil nacistický režim. Byl vězněn v Terezíně, odtud byl poslán do Dachau. A aby toho nebylo málo, po válce na nacistický odkaz navázali bolševici. Musel strávit dlouhé roky v nedobrovolné internaci, a když byl v roce 1965 jmenován kardinálem, umožnili mu soudruzi vyjet z vlasti do Vatikánu. Ale už nikdy se nemohl vrátit domů. Zemřel v nedobrovolném exilu, ve své poslední vůli vyjádřil přání, aby mohl spočinout buď ve Svatovítské katedrále nebo v rodinném hrobě poblíž Plzně. 

Pan kardinál se navrátil po letech domů. Všichni demokraticky smýšlející občané a odpůrci zrůdného komunismu jeho návrat vítají. Je opravdu s podivem, že prezident republiky raději odjel řečnit na komunistický sjezd, než aby se poklonil památce velkého Čecha, jakým kardinál Beran bezesporu byl. Jeho život je obrazem člověka, jenž se od svého přesvědčení nikdy neodchýlil, nikdy nezradil Boha ani český národ. Toto se o některých našich vládních představitelích říci nedá.

Komunisté zažili velký propadák v posledních volbách, nicméně se pro hnutí ANO stali možným spojencem. Tragédie. Jinak se toto ani nazvat nedá. Změnili si sice název své strany na KSČM, ale jejich nové jméno by si někdo mohl vyložit jako Komunistická strana českých mizerů, neboť komunisté uvrhli naši zem do velké mizérie. Ekonomické i mravní. Nesou odpovědnost za okupaci naší země sovětskými vojsky od srpna 1968. Už z tohoto důvodu jsou nevolitelní a neměli by dostat žádný prostor v demokratické společnosti.

A na samý závěr "chytrá" myšlenka od soudruha Vojtěcha Filipa. Tento soudruh zazlívá hnutí ANO vydání ruského hackera Nikulina do USA. O tom předseda komunistů hovořil v posledních interpelacích v PS. Vyjádřil něco vskutku hloupého. Obrátil se na Andreje Babiše s tím, že teď aby se český občan obával, že nikdy nebude vydán do své vlasti, když se bude v zahraničí jednat o jeho vydání. Zapomněl však dodat, že by se jednalo o člověka, páchajícího trestnou činnost. Člověk, jenž dodržuje zákon, těmito obavami nemusí trpět. 

Jestliže jsou mezi námi lidé, kteří vzpomínají na život pod nadvládou komunistů s láskou a lají nad soudobou situací, měli by si uvědomit, kdo se obohatil a stal mocným po Listopadu 1989. Že to jsou především šmelináři všeho druhu, zelináři, řezníci, veskláci a bývalí komunisté, kteří zastávali důležité funkce, mohli pobývat i v zahraničí. Tito lidé nemohli do nově vznikající demokracie přinést nic slušného, neb slušnost je něco, co jejich život nezná. Stále se tak jako země plácáme v postkomunistické mizérii, již mají na svědomí bývalí i stávající soudruzi...