Co je to za lidi

Motto "Lépe je bydlet na střeše v koutku než se svárlivou ženou ve společném domě." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 21.9)

Pán, o němž jsem psala ve svém blogu "I tohle se může stát", včera zemřel. Zatímco se příroda pomalu probouzí ze zimního spánku, pán se již z umělého spánku neprobudil. V rodině šok, velký smutek a těžké vyrovnávání se ze ztráty blízkého člověka. 

Smrt je zakončením života každého, pro někoho si přijde brzy, na někoho si počká. Říká se, že lidé, kteří zemřou předčasně, rozdali ze sebe vše, co měli, jejich mise skončila a oni odešli. Také se říká, že naopak zlí lidé tu jsou dlouho. Nevím, nakolik je to pravda, ale že tu máme hodně zlých lidí, není nic překvapujícího.

Nějak postrádám mezi lidmi vlídnost, ohleduplnost, laskavost, úsměv, klid. Místo toho cítím kolem sebe spoustu negativní energie, kterou nám velmi často prezentují sdělovací prostředky. A krom toho panuje spousta agresivity na silnicích, kde člověk často narazí na hrubiány, kteří svým chováním ohrožují bezpečnost nejen svou, ale i jiných. A k silnicím můžeme přidat nákupy v supermarketech, čekárny u lékařů, některé z našich politiků též.

Bydlím v domě hrůzy. Jinak se to ani nazvat nedá. Převažují lidé důchodového věku, člověk by čekal klid, ale místo toho je tu častým hostem nevraživost a vulgarita. Pán, který zemřel, říkejme mu třeba pan Václav, měl v našem domě příbuzné, které pravidelně navštěvoval. Byli to pro něj nejbližší lidé. Jenže v domě jsou dvě seniorky, které vytvářejí nové a nové problémy. Jsou hašteřivé, velmi sprosté a na nikom nenechají nit suchou. I když je nejlepší obrana si jich nevšímat, někdy je to věru těžké. Pro tyto dvě ženské byl jedním z cílů i pan Václav, muž životem těžce zkoušený. V mládí prodělal encefalitidu, ale přežil. Rovněž přežil rakovinu, kterou onemocněl před třinácti lety. Uměl se radovat ze života, a protože žil sám, jeho nejbližšími mu byla jeho sestra a její rodina. Chodil k nim obden. Tichý pán, který to v životě neměl vůbec lehké. Člověk by nevěřil, že se kverulantky z našeho domu obují i do něj. Došlo tady k opakovaným scénám, kdy ony babice verbálně atakovaly pana Václava. Nadávaly mu do chcípáků a přály mu, aby už zemřel. Ony to nazvaly jazykem svým vlastním. Aby chcípl. A vidíte, jejich kletba se vyplnila. Pan Václav do roka zemřel.

V dnešní době nikdo nemá nikde zastání. Zlo se usadilo v našich životech a slušní lidé nemají dostatek sil a zbraní, aby se mu ubránili. Platí i v případě pana Václava. I když došlo k jednání na přestupkové komisi, bylo to jen tvrzení proti tvrzení a žádný postih pro zlolajné ženské se nekonal. Mohou tak nadále šířit kolem sebe zlobu a nenávist. Nejhorší na všem je, že lidé, kteří jsou svědky nějakého útoku, raději řeknou, že nic neviděli, že nic neslyšeli. Žádná solidarita a pospolitost mezi lidmi není.

Opět se vrátím ke své dovolené na Kubě, kde nás zastihl hurikán Irma. Bylo náročné sledovat, jak příroda dokáže být ničivá. Hurikán velmi poškodil náš hotel, ale lidé se z toho nehroutili. Nikdo se nerozčiloval, neslyšeli jste žádné vulgarity. Naopak. Lidé se snažili podporovat jednoho druhého, občas se mihl úsměv na rtech, někdy jsme se dokonce museli smát. Bylo nám spolu dobře, protože nás pojil pocit sounáležitosti a solidarity, což je něco, co v naší zemi postrádám. Na Kubě nebylo příliš Čechů, většinu tvořili lidé z různých zemí světa. A musím nerada připustit, že na svých zahraničních cestách nepotkávám lidi, jakých je u nás nějak hodně. Nepotkávám mračivce, lidi bez úsměvu, nedejbože někoho, kdo by přál druhému smrt. A s tím by se mělo něco dělat. Nechť každý začne u svého vlastního prahu, aby se tu žilo a dýchalo lépe, jinak budeme stále potkávat lidi, kteří přeji jiným to nejhorší...