Velká říjnová

Velká říjnová, co se slavila v listopadu. Tak trochu postavené na hlavu, v podstatě byla celá komunistická mašinérie postavená na hlavu, a proto tak dopadla.

Motto "Na člověku se žádá, aby byl milosrdný, chudák je na tom lépe než lhář." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 19.22)

Velká říjnová, měla bych dodat socialistická revoluce, ale slavili jsme ji v listopadu. Tak trochu postavené na hlavu, nemyslíte? Dnes si z toho mohu dělat legraci, ale tenkrát, hlavně v době normalizace, šlo téměř o kejhák. Šaškáren jsme si se soudruhy zažili víc než dost, a to samozřejmě platilo i o Velké říjnové, již jsme celebrovali v listopadu. Všude rudo, všude rudá výzdoba a do toho plamenná hesla, komunistická propaganda. Na ní byla rudá nadvláda založená, na propagandě, jež hlásala diktaturu proletariátu. A běda, kdo by šel proti. Toho pak čekaly výslechy na StB, ztráta zaměstnání a pronásledování. 

V obchodech téměř žádné zboží, ale všude se na nás snášely fráze typu "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak." To, že nebylo skoro nic k dostání, s výjimkou chleba, másla, mléka, zelí, brambor a kořenové zeleniny, někdy kubánských pomerančů (nedaly se oloupat, byly bez šťávy) usnadnilo lidem jakékoli rozhodování. Žádné bloumání po obchodech, které byly povětšinou pultové, ale zakoupení toho málo, co se dalo. Ani si nevzpomínám, zda při oslavě Velké říjnové v listopadu bylo  k dostání něco lepšího. Banány, pomeranče a mandarinky se nechávaly na prosinec, případně na prvomájové oslavy, bylo zapotřebí držet populaci v napětí a v ostražitosti, že se přec dočká. Komunisté uplatňovali strategii cukru a biče. Tím cukrem se stalo podpultové zboží, cesty na Západ, nákup v Tuzexu, ale za vše se platilo vysokou cenou a bylo umožněno jen malé hrstce obyvatel. Lidé žili pod bičem nesvobody a pronásledování, někteří emigrovali, někteří se stali signatáři Charty 77, ale většina obyvatel byla raději zticha. Měli strach z tanků, z rudého biče, s nímž nebylo radno si zahrávat. I když rudých bylo pouhých deset procent, dokázali udělat hodně zla a nepravostí. Komunisté se neštítili ani zabíjení či poprav těch, kteří s nimi nesouhlasili. A toto je nutné si neustále připomínat.

Učit na gymnáziu nebyla rovněž žádná slast, pokud hovoříme o svobodě myšlenek a projevu. Estébáci do školy přicházeli pravidelně, vyptávali se, zda nedochází k šíření protistátních myšlenek. Ve čtvrtých ročnících studenti podávali přihlášky na VŠ, ale potřebovali mít doporučení ze SŠ. Na školách zasedali komunisté, kteří rozhodovali o tom, kdo dostane doporučení a kdo ne. Studenti z věřících rodin či z rodin, v nichž byl někdo z KSČ vyloučen, nedostali nikdy doporučení. Tím se jim uzavřely cesty jít dále studovat. Komunistické výbory všech úrovní dohlížely na patřičnou výzdobu ve školách, a kde chyběly např. vyvěšené prapory, tam padaly tresty. Soudruzi se báli jeden druhého, neb ve skrytu duše cítili, že si nikdy nemohou být jistí, co se s nimi může stát, vždyť co potkalo takového Slánského a jemu podobným. Historie se mohla opakovat, proto ten strach a obavy jeden z druhého, věděli, co jsou s prominutím za pakáž. Každý školní rok se nesl v duchu ideové dominanty, jakou byly sjezdy komunistické strany u nás či Sovětském svazu, výročí Lenina, Února 1948, Velké říjnové... Propagandu komunisté nasadili úplně všude. Umění nevyjímaje, převládal v něm socialistický realismus. Festival politické písně v Sokolově nebyl ničím jiným než komunistickou propagandou. Vznikaly písně slabé duchem, v nichž se např. zpívalo "...raději budu dnes aktivní než zítra radioaktivní...". Za soudruhů všude visely transparenty s komunistickou ideologií, těmito transparenty zakrývali špatný stav budov a chátrající továrny. Oprýskané omítky a padající fasádu měly zamaskovat jejich fráze o nehynoucí lásce k Sovětskému svazu, o vedoucí úloze komunistické strany ve společnosti a podobných proklamací. Neudržované budovy padaly, ale soudruzi dbali na to, aby všude visela nějaká propagandistická myšlenka. Zamořené Lovosice v osmdesátých letech. Město se dusilo, ale na chemické továrně viselo heslo o míru. Pěkný mír, když se nedalo dýchat.

Když si představím pošlapání svobody slova a projevu, musím říci, že nikdy více. Nikdy více rudé nadvlády, která ničila náš národ, ale nezničila. Nicméně vyrovnat se s plevelem, jímž zamořila naši novodobou historii i přítomnost, bude trvat několik generací. Až se naše politická scéna oprostí od těch, kteří své členství v KSČ využili jen pro svůj prospěch a prospěchářství se jim stalo i motorem k získávání polistopadových majetků, o nichž nemá běžný občan ani ponětí, věřím, že snad bude lépe. Ale to už tady zřejmě nebudu.

Propaganda, formalismus, nesvoboda a k tomu nevýkonná ekonomika. Tak by se dala stručně shrnout vláda komunistů, jež tu trvala více než čtyřicet let. Velká říjnová diktatura, jež připravila o život nepřeberné množství lidí. A na to bychom rozhodně zapomínat neměli...