Když škola bývala školou

Zdálo se mi o zástupci školy. O mém prvním zástupci školy, od něhož jsem se tolik naučila. Vynikal přísností a nekompromisností a já jsem mu za to po celý život vděčná.

Motto "Kdo se bojí Hospodina, chodí přímo, kdežto kdo jím pohrdá, chodí cestou neupřímnosti." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 13.3)

Jednou z velkých osobností v mém životě byl můj první zástupce školy. Nastoupila jsem tenkrát po vysoké na gymnázium, ze všeho vyjukaná a vůbec jsem nevěděla, jak si se svým místem poradím. Jenže si mě vzali do péče staří páni profesoři a zástupce školy. Ten se těšil velké úctě a respektu nejen tím, že vyučoval matematiku a deskriptivní geometrii, ale i tím, že byl naprosto neústupný vůči všem, kteří by se snad pokusili něco porušit. Já jako začínající kantorka jsem v jeho přítomnosti strachy ani nedýchala. Doslova mě vycepoval, abych podávala co nejlepší výkon, abych nechybovala, z mé počáteční vyplašenosti jsem si k zástupci vybudovala velký obdiv. Byl to i velmi pěkný muž. Sportovec tělem i duší, matematik na svém místě a pedagog rovněž. Vždyť na koho studenti nejvíc vzpomínají? Na kantory, kteří byli zásadoví a kteří je něco naučili.

Čas se posunul, přišel Listopad 1989, komunistická ředitelka byla vyměněna. Na její místo se natlačil bývalý předseda odborů na škole, který ucítil nový vítr, vstoupil do Občanského fóra a začal konat. Ředitelka musela ze školy odejít, jejího zástupce si ponechal. Protože si byl vědom jeho kvalit. Alespoň zpočátku. Nový ředitel se nemohl ani zbla vyrovnat profesionalitě svého zástupce. Navíc se ve městě stále více sbližoval s vlivnými, kterým bylo nutno rovněž vyhovět. A lukrativní místo zástupce školy lákalo. Třeba manželku vlivného. Až nezdravě ctižádostivá toužila stát se zástupkyní ředitele. Jenže jak si poradit s tím stávajícím? Ředitel nemohl učinit nic zbabělejšího, než když na poradě oznámil, že se novou zástupkyní školy stává někdo jiný. Pro mého prvního zástupce to bylo jako blesk z nebe. Nic takového nečekal a myslím si, že jej to srazilo na kolena. Ze školy odešel. Ředitel mezitím několikrát vyměnil svou stranickou příslušnost, až nakonec skončil v hnutí ANO:

Dnes se mi o mém prvním zástupci zdálo. Opět jsme byli ve škole a já cítila, jak mi je s ním dobře. Že jsme znovu v prostředí, jež mělo svůj smysl a bylo takto respektováno. Studenti si jen tak něco nedovolili, při porušení školního řádu mohli počítat s vyloučením. Aby si někdo z nich zapálil před školou? Aby chodili pozdě na vyučování? Na to jste mohli zapomenout, protože ve škole vládl pořádek. Vždyť na školu v 80. letech se přijela podívat delegace z Japonska, chtěli se poučit, jak si počínat, aby školství bylo tak úspěšné jako v Československu.

Před třiceti roky byly znalosti našich žáků a studentů na světové špičce. Po třiceti letech? Jsme pod celosvětovým průměrem. Vidíte, jak polistopadoví ministři školství se svým rezortem naložili. Jak je rozložili tak, že padá stále více dolů. Někdy je podezírám i z toho, že se snad někomu zaprodali i za cenu, že pošlou české školství do kytek. A oni tak učinili.

Pociťuji jistou dávku nostalgie, když se mi zdálo o nejlepším zástupci školy mého života. Pociťuji jistou melancholii z toho, že to byl jen sen. A pokud jde o české školství, hnala bych všechny jeho polistopadové ministry k odpovědnosti za veškerý úpadek, jenž dovolili. Přicházejí se stupiditami, jež nikdo nepotřebuje, a činí tak zřejmě jen z toho důvodu, aby otevřeli pro nějakého kamaráda novou trafiku. Aby odrbali český stát, kariérní řád učitele se dá uvést jako příklad. A nejen ten, ono je toho za všechny polistopadové roky přehršel...