"Těm v parlamentu bych řekl..."

Nakupujete v Bille a slyšíte, jak si tam jeden muž, důchodce, stěžuje. Jeho důchod dle jeho slov činí dvanáct tisíc korun

Motto "Kdo před křikem nuzného si zacpe uši, bude také volat, a odpověď nedostane." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 21.13)

"Těm v parlamentu bych řekl, ať si zkusí žít s dvanácti tisíci na měsíc," dí jeden z nakupujících v Bille. Muž v důchodu, jenž není očividně spokojený se svou životní úrovní. Jestli žije sám, nemůže si moc vyskakovat, protože v důchodu se musí lépe žít párům. Dají dohromady dva důchody. Ale i tak. Dvanáct tisíc korun. Za bydlení dáme tak pět tisíc a zbytek nám zůstává na jídlo, případně na léky, na kulturu musíme zapomenout nebo ji omezit. Člověk v důchodu musí omezit spoustu věcí, kterých si v produktivním věku mohl dopřávat. Ale na druhé straně již tolik nepotřebuje. Děti jsou zajištěné a není třeba finančních injekcí do jejich rozpočtu.

Do důchodu by člověk neměl vstupovat zrasovaný. Když je člověk mladý, tělo funguje, jsou stále rezervy, z nichž se dá čerpat. Ale spousta lidí toto jaksi přehlíží a pak přijde den, kdy tělo řekne "A už toho mám dost." A přicházejí zdravotní problémy. Když kráčím po ulici, všímám si lidí, zejména se dívám na české ženy. Ty si snad svého vzhledu hledí do třiceti, pak začíná úbytek. Možná v době, kdy si žena je jistá tím, že má partnera a rodinu, přestává o sebe dbát. A to se například projevuje tím, že jí až příliš, není s to si hlídat svou váhu, natož se věnovat nějaké fyzické aktivitě, a když to takto provozuje až do důchodového věku, pak se nedivme. Pak se nedivme, že potkáváme ženy neforemné, s nadváhou, špatně se jim chodí, v létě trpí na opruzeniny, mají vysoký tlak, cholesterol a já nevím co ještě. O mužích to platí též. A takoví lidé končí v ordinacích lékařů. Třeba diabetologů, ortopedů, kardiologů a potřebují léky. Ty zpravidla nebývají zadarmo, a když má člověk jen důchod, jeho finance se značně limitují. 

Dosáhne-li člověk důchodového věku a je-li zdravý, znamená to pro něj velký plus. "Nežijeme, abychom jedli, ale jíme, abychom žili." To by mělo platit pro každého. Určitě se lépe žije, když se pohybujeme bez obtíží, netrápí nás civilizační choroby, můžeme si proto dopřávat různých aktivit. Patří sem pravidelná chůze, plavání, jízda na kole, cestování, zahradničení. Je jaksi jedno, kdo jste. Můžete být třeba prezident, ale chováte-li se ke svému tělu jako k onuci, ono vám to vrátí. Stane se z něj onuce, která brzy přestane plnit svůj účel. Přestává fungovat. A žádný špičkový lékař vám nikdy nevrátí, co jste vlastní hloupostí způsobili vlastnímu tělu. A ve stáří toto člověk pocítí nejvíc.

Nevím, jaké to je, když máte na měsíc dvanáct tisíc korun. Ale člověk dokáže vyjít i s málem. Dvanáct tisíc není žádná procházka růžovým sadem, ale vyžít se s tím musí. Můžete nadávat, můžete dělat nevímco, ale  dostanete-li dvanáct tisíc, nikdo vám je neodpáře. Je jen na vás, jak s nimi vyjdete. A spoléháte-li na to, že ve volbách upřednostníte tu či onu stranu, jste bláhoví. Jste bláhoví, jestli si myslíte, že právě tato strana vám může k vašemu důchodu přilepšit. Nejdřív musí mít ti nahoře, a když by se mohlo zdát, že už mají dost, je tomu naopak. Chtějí ještě víc. A kolik zbude na seniory, je dozajista netrápí. Naslibují toho hodně a ještě k tomu něco přidají, ale skutek? Skutek zpravidla uteče...