Silnice nic moc, ale auta jsou OK

Stačí, když se podíváte na filmy z devadesátých let, a vidíte ten propastný rozdíl. Jakými auty jsme jezdili a jakými jezdíme dnes

Motto "Není pro člověka dobré jíst a pít a při svém pachtění se aspoň pomět? Shledal jsem, že i to je z Boží ruky." (Kazatel 2 - 3, Boží dary, 2.24)

Jestli někdo nadává na to, že se nemá dobře, nevěřím mu. Protože ať chcete, nebo ne, životní úroveň nám roste. A je to velmi markantní, když se podíváme na silnice. Ty sice nestojí za nic nebo skoro za nic, ale auta, která po nich jezdí, vypadají zdaleka jinak, než jak tomu bylo v devadesátých letech. A to ani nemluvím o tom, v čem jsme jezdili za soudruhů. To byla katastrofa. Pro obyčejného občana. Řezníci, zelináři, šmelináři, automechanici a veksláci si vozili zadek v jiných značkách, než byly trabanty, škodovky či wartburgy. Soudruzi jezdili v tatrách, nejprve to byla tatra 603, kterou vystřídala 613. Někteří komunističtí mocipáni měli tak velkopanské zvyky, že s těmi auty jezdili i po chodnících. Opravuji. Oni zpravidla tato auta neřídili, od toho měli své šoféry, kteří někdy jeli i po chodníku. Velice živě se mi toto uchovalo v paměti.

Dnes už lidé neví, co to znamená být v pořadníku na auto. Sice jste byli v pořadníku, ale opět přišly na řadu úplatky, někdo dokázal podmazávat a dostal se rychle dopředu. Mí rodiče čekali na škodovku, ale pak se nečekaně uvolnilo místo v pořadníku na trabanta a náš tatínek toho rychle využil. K nelibosti maminky i babičky. Babička se dokonce naštvala, že jsme si koupili pomstu za Sudety, jak se trabantům říkalo. Ale auto bylo nové, dokonce nás dovezlo až do Jugoslávie, následující rok do Bulharska. Celníci se nám na hranicích smáli, že se nám auto ve vysokých teplotách rozehřeje a my se domů vrátíme jen s kostrou. Ale my jsme mohli  v rumunských Karpatech strouhat mrkev všem autům, která se v kopcích přehřála, musela stát a chladit. Trabant nic takového nepotřeboval. Nejel sice moc rychle, ale jel. Chladit nepotřeboval.

Situace se v naší rodině změnila, když jsme si koupili škodovku. Sice ojetou, ale ta byla. Nesrovnatelně lepší než trabant, v němž jsme v zimě mrzli, byl hlučný a moc pohodlí tam člověk neměl. Škodověnka byla perla a jezdila rychleji. Také s námi absolvovala cesty do Bulharska, protože jinam jsme nesměli. Tatínek na ni byl patřičně pyšný a hodně si jí hleděl. Ale všeho do času. Když rodiče koupili chalupu, auto pozvolna začalo měnit svou funkci. Stávala se z něj dodávka, na jejíž vzhled a interiér nikdo neměl čas. A tak chátrala a stávala se z ní ošklivka. Jenže pak si náš tatínek řekl, že ji vrátí do původní krásy. Zavřel se s ní do stodoly, vzal do ruky stříkací pistoli a celou ji nastříkal. A že to vzal pěkně z gruntu. O tom by mohla vyprávět okna, která získala červený nádech. Rovněž pneumatiky byly dočervena. Jestli předtím škodověnka nevypadala přitažlivě, po tatínkově nástřiku ve stodole vzala za své všechna zbývající krása. Strašně jsme se tomu museli smát, ale před naším živitelem rodiny ani muk. To bychom to odskákali.

To byly časy, kdy se po našich silnicích proháněla auta různě vyspravovaná, vyvařovaná, některá notně zrezivělá. Majitelé vozidel bývali v podstatě restauratéři. Museli donekonečna něco na autě restaurovat. Vždyť čím by se jezdilo, kdyby auto odešlo. Kdyby odešly blatníky, prahy, motor. I můj manžel, který byl výtvarníkem na volné noze, se na autě hodně naučil. Naučil se je opravovat, protože nebyly peníze na drahého automechanika. Co bylo možné, manžel opravil, jen s výjimkou motoru. To nezvládl. Auta, jež jezdila po našich komunikacích, moc krásy nepobrala. Odrážela se v nich životní úroveň, která se neustále snižovala. Zatímco v roce 1968 bylo Československo ještě na úrovni Rakouska, způsob, jakým soudruzi naši ekonomiku vedli, se podepisoval stále víc, jak jsme se měli. Pořád něco v obchodech chybělo, bylo spousta nedostatkového zboží o autech ze Západu ani nemluvím.

Takže jestli chce někdo lamentovat nad tím, jak se nám tu žije, ať se jde podívat na silnici, na zaparkovaná auta v ulicích. A je-li soudný, musí mu dojít, že nám nic nechybí. S výjimkou morálky. Ta se stala luxusem.