Bezdomovkyně

Ester Gratzlová. Krásná, všemi obdivovaná. A pak ji člověk potká po letech. Na ulici. Vrávoravý krok, v ruce plastovou láhev laciného vína.

Motto "Nehleď na víno, jak se rdí, jak jiskří v poháru. Vklouzne hladce a nakonec uštkne jako had a štípne jako zmije." (Slova moudrých, První část, Nevysedávej u vína, 23.31, 23.32)

Vždycky dokázala šokovat. Vždy dokázala na sebe upoutat pozornost. Dokonce i teď, kdy už jí musí být víc než šedesát. Ester Gratzlová. Židovské jméno a ona je Židovkou, jen o tom s nikým nikdy nehovořila. Židovství bylo v její přítomnosti tabu. V našem městě žilo dost Židů, od běžné populace se lišili. Hodně uzavření do sebe, jako by jim světová válka ukázala, kam až může dospět lidská zrůdnost. A soudruzi je rovněž neměli v oblibě, neměli rádi lidi, kterým to myslí, kteří jim vidí do karet, A Židé je odhadli stejně dobře, jako odhadli nacisty. Proto byli stále jakoby ve střehu. Že zas něco přijde, že to bude další koncentrák, další pronásledování. A z toho měli strach. Snad proto se mohli někomu jevit až příliš servilní. Vždyť když vezmeme malý krámek s potravinami. Nikdo mu nikdy neřekl jinak než U Žida. Tam jste sehnali všechno. Co nebylo tenkrát k sehnání. Uherák, lososa, tresčí játra. Mandarinky, banány, adventní kalendáře pro děti. To vše jste tam dostali. A k tomu přidejte úslužnost, až servilnost, což byly atributy, které se v socialistických obchodech nepěstovaly, ale pro židovský obchod nezbytné. Starý Gratzl je prý strýcem krásné Ester. Říkám krásné, ale to už je také minulost. 

Když tu píšu o tom, jak krásná Ester dokázala šokovat, mluvím naprostou pravdu. Za komunistů, kdy se lidi báli vzít na sebe něco nápadnějšího, aby za to nebyli popotahováni, že mají na sobě něco od imperialistů, si jednoho dne Ester vyrazila do ulic s oholenou hlavou. Dnes by se nad tím nikdo nepozastavil. Ale za železnou oponou? Umíte si představit, jak na ni lidé na ulici zírali, když kráčela s oholenou hlavou, výrazně nalíčenýma očima a s šibalským úsměvem na rtech? My holky jsme si kolikrát říkaly, že bychom také takto chtěly připoutat pozornost. Ale pak bychom to ve škole pěkně odskákaly. Všude samý tesil, dederonové košile, svazácké kroje, pionýrské šátky. Krimplenové šaty. A Ester si to jde s oholenou hlavou, maxikrátkou minisukní a krásně opálenýma nohama. Chlapi jen slintali a na mostě vázla doprava. Mužští na ni troubili a mávali, ale ona si to kráčela dál, aniž by jim dala najevo jakýkoli náznak, že se jí jejich obdiv líbí.

Další šok. Když se provdala za muže, kterému amputovali obě nohy. Snad bouračka či co. Hezký chlap to byl, ale neměl nohy. Takže nejen oholené vlasy, ale muž bez nohou. K obojímu bylo zapotřebí velké odvahy. Nemít na hlavě ani vlas, provdat se za těžce postiženého muže. A s ním si pořídit dcerku. Vídali jsme je velmi často. A vypadali šťastní. Dnes bychom řekli, že to dávají. Tenkrát to tedy také dávali. Ale jak dlouho? Možná rok, možná dva. Víc ne.

Ester změnila image. Nechala si narůst vlasy. Přírodní blondýnka se obarvila na antracitovou čerň. Opět něco, na co lidé zírali v němém úžasu. Už si uvykli její oholené hlavě, jejímu muži bez nohou, a najednou bylo vše jinak. Pořád Gratzlová. Židovské jméno si nechala. I když si našla Žida. Huga. Byl židovstvím přímo posedlý. A také byl posedlý nenávistí ke komunistům. A ti mu to dali pěkně vyžrat. Poslali jej na tvrdou vojnu. A aby to nějak přežil, potajmu pil. A hodně četl. Měl nějaký zdroj zakázané literatury. Ani si neumím představit, jak by si to byl odskákal, kdyby mu na to komančové přišli. Že čte knihy, které byly na indexu. Bůh při něm stál, když se na to nepřišlo..

Dva outsideři. Ester a Hugo. Ester s malou Klárou, na niž neměla moc času. A Huga si vzala. Dřív se lidi brali a nikdo se nenamáhal nějakou předmanželskou smlouvou. Proč taky. Buď jste se milovali a nemělo cenu žít nadivoko, nebo jste se nemilovali. To jste spolu ani nezačali žít. A Ester chtěla s Hugem žít. A mít s ním děti. A být konečně šťastná. Totéž chtěl i Hugo, jen si ve své zamilovanosti nikdy neuvědomil, že Ester miluje svobodu, uznává jen takové zákony, které si určí ona sama. Nelehko s takovou žít. Ale když se vám narodí dvě dcery, jste ochoten mnohé spolknout. Což platilo v případě Hugově. Manželství se neslo ve vlnách. Chvíli bylo dobře, ale pak přišla bouřka, při níž proti sobě stáli Ester a Hugo. Ani jeden nechtěl ustoupit, sestoupit ze svého piedestalu a podat ruku ke smíru. Manželství nevyšlo podruhé. 

Pokud vím, měla se provdat ještě jednou, ale výsledek byl stejný. Ani ve třetím manželství nedokázala Ester žít každodenní život. Klára už chodila na gymnázium, nikdo tenkrát netušil, že trpí anorexií. Její matka byla až příliš zahleděná do sebe, Kláru využívala spíše jako chůvu k dalším dvěma dcerám. Nedocházelo jí, že se jí nejstarší dcera vzdaluje, že k ní vysílá signály SOS, ale Ester ponořená do svého světa, kam jen tak někoho nepustila, nedokázala toto dešifrovat. 

Klára zemřela vyčerpáním. Organismus zkolaboval a ona to tady zabalila velmi mladá. Štěstí, že se v jejím příbuzenstvu našel lékař, který s ní byl až do jejího skonu. Možná až smrt dcery vyburcovala Ester z jejího světa, kam nechtěla nikoho pustit. Až pozdě jí došlo, že nepřímo zavinila smrt svého dítěte. Od té doby to jde s ní z kopce. Už prý žije na ulici. Občas je vidět s chlápkem, který také přišel o domov. Dva smutní tuláci, věčně se hádající, věčně s flaškou laciného vína v plastu. Ester stále šokuje. Už ani ne tak svým zjevem, ale svou vrávoravou chůzí, kdy prochází ulicí, v níž je provoz aut. Ne, nejde po chodníku, ale záměrně se kymácí s láhví v ruce, jako by každou chvíli chtěla skočit pod auto. Jako by neustále váhala, balancovala mezi životem a smrtí. Ale s lahví laciného vína v ruce se to dá. I s tím chlápkem, s nímž občas prozkoumají kontejnery, když se chtějí pomět. Udělat si hostinu a zapomenout na všechny bolesti světa. Ono se to dá. I jako bezdomovkyně věčně opilá, s ústy, v nichž chybějí zuby, věčně uválená a zmaštěnými vlasy si Ester stále říká, že se to dá. Že ještě nenastal čas, že to ještě vybalancuje, aby nespadla pod kola projíždějících aut...