O čem se moc nepíše

O čem se moc nepíše, co lidé ani nechtějí slyšet nebo číst, je skutečnost, co prožívali někteří lidé za vlády komunistů

Motto "Kdo rozsévá bezpráví, sklidí ničemnosti, hůl jeho prchlivosti vezme za své." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 22.8)

Svůj národ bych charakterizovala jako dav se skloněnou hlavou. Občas si posteskne, občas si zareptá, ale pak svou hlavu sklopí a trpně přijímá svůj osud.

Bylo to patrné v době předlistopadové. Jistou naději k uvolnění poměrů u nás přineslo jaro 1968, ale okupace varšavskými vojsky smetla veškeré sny. Nikdo se neodvážil postavil se holýma rukama proti tankům. Přišla normalizace, naše hlavy byly vymývány komunistickou ideologií, většina národa byla se svým osudem smířená. 

Dnes máme možnost zhlédnout mnoho dokumentů o zrůdnosti fašismu, ale o komunismu se toho moc nevysílá. Vysvětluji si to tím, že zřejmě někteří z našich politických představitelů mají máslo na hlavě a nechtějí, aby se připomínala doba, v níž morálně selhali. Myslím si, že by se mělo dát více prostoru všem nepravostem, kterým museli někteří z našich lidí čelit. Ale takových dokumentů najdeme v našich sdělovacích prostředcích nemnoho. A mělo by se o nich psát, případně by jim měl dát větší prostor v televizi. Pociťuji, že většina národa je opět tím dupajícím davem, kterému se příliš nelíbí některé věci, ale těžko hledá sílu, aby na ně upozornil. A možná se této většině více zamlouvaly poměry předlistopadové. Jinak si nedokážu vysvětlit volební preference komunistické strany.

V době předlistopadové se u nás někteří lidé museli potýkat s příslušníky VB a Stb, protože se stali terčem pro vládní politiku. A třeba jen z toho důvodu, že měli v rodině dědečka živnostníka, který měl své řemeslo a jemu se jako soukromník věnoval. Po Únoru 1948 bylo vše zestátněno, týkalo se to i drobných živnostníků, kteří si rovněž přišli na své. V negativním slova smyslu. Někteří z nich se nedokázali vyrovnat s tím, že jim byl zabaven majetek, který získali svou usilovnou prací. A protože přijít o vše znamenalo velký zásah do života, někteří lidé zvolili dobrovolný odchod ze světa. Ale tím nezabránili tomu, co se dělo s jejich rodinami. Chodili k nim příslušníci VB či Stb, budili je v noci, vyhazovali jim vše ze skříní, zásuvek, házeli vše na jednu hromadu, a když způsobili spoušť, zpravidla odcházeli. Běda však, když našli něco, z čeho mohli udělat kauzu. Třeba karton cigaret. To mohlo znamenat vězení. Krom takovýchto nezvaných návštěv perzekvované rodiny trpěly i tím, že potomci bývalých živnostníků či soukromníků nemohly studovat. Nebyly přijaty na střední ani vysoké školy a musely se jít učit. Muži často pracovali v uranových dolech, což mělo vliv na jejich zdraví.

Nedávno jsem viděla český film Jen rodinné záležitosti, který vypovídá o poválečných poměrech v Československu. O pronásledování Židů a politických procesech let padesátých. Film byl natočen podle románu Jaromíry Kolárové. Poskytuje otřesný obraz toho, čeho byli komunisté schopni. Ale nemusíte ani číst román či zhlédnout film, abyste se v reálném životě setkali s člověkem, který vám vylíčí tragédii své rodiny. Zabavení majetku, pronásledování a život v obavách. Lidé, kteří se stali pro režim nepohodlnými jen z toho důvodu, že pocházeli z rodin soukromníka, byli někdy nuceni k tomu, aby z Československa odešli. Ale oni třeba nechtěli odejít, přesto museli.

Myslím si, že bychom si měli připomínat zrůdnost komunistické ideologie, která je srovnatelná s fašismem. Jen se o tom u nás příliš nemluví. A mělo by.