Smutný osud

Vyprávění o paní Doubravové, která žije osaměle, je již v důchodu, má jediného syna, ale není s ním v kontaktu

Motto "Rozumný syn dodržuje Zákon, ale kdo se přátelí se žrouty, dělá svému otci hanbu." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými, 28.7)

Mně je té Doubravové líto. Pořád jen sama. Celý život sama. Nikdo ji nikdy neviděl s žádným mužským, jako by se pro všechny uzamkla a nechtěla žádného. Jen sama se synem. Přistěhovali se do našeho domu, když bylo klukovi pět. Malý Jiřík. Byl pro ni vším. Ale proč s ním zůstala sama, nikdo neví. Jako by si Doubravová vystavěla pomyslnou zeď, za niž nikoho nepustila. Celý život se jen dřela. Pracovala v místní mlékárně, kluk býval doma často sám. I on se stranil svým kamarádům, vytvořil s mámou smutnou dvojici. Oba předčasně zestárlí. 

Kluk dospěl a zmizel. Ani nevíme, kam se poděl, ale nebylo jej tady vidět. Ani na Vánoce nepřijel, Doubravová si pořídila psa, francouzského buldočka, a on jí nahrazuje to, co jí v životě chybí. Lidskou společnost, lásku, pohlazení. Místo syna buldoček. Říká mu Janku. 

V jejích očích vidíte plachost, také smutek a nejistotu. Vyhýbá se lidem, snad jen proto, že by se jí mohli zeptat na syna. Proč za ní nejezdí. Rysková někde vyšťárala, že Doubravová zaplatila za syna spoustu dluhů. Že si kvůli němu musela brát různé půjčky a splácela to, co kluk neplatil. Jestli je to pravda nebo ne, nikdo neví, ale spíš si se ženskými říkáme, že to asi pravda bude. Vždyť se jen podívejte, v čem chodí léta oblečená. Na zimu obnošený utíkáček, možná kdysi býval červený, ale barva se nošením vytratila, v létě jedny šaty, které střídá s modrou sukní. Moc na sebe nedbá, i když to bývala hezká žena. Všední, ale hezká. Kdyby něco udělala se svými vlasy, pořídila si jiné oblečení, určitě by se chlapům líbila. Jenže ona se asi líbit nechtěla a zřejmě ani nechce.

Všichni jsme zestárli. Všichni jsme v důchodu a nějak to životem protloukáme. Víme o sobě hodně, jen Doubravová zůstává stále tajemstvím. Proč zůstala sama, kde ten její syn může být, ona ani nikam nejezdí. Jen ona a pes. Ono si ale nevyberete. Můžete mít děti, piplali jste se s nimi, a když dospějí, jsou s nimi jen starosti. Hlavně dnes. Kdy se každý bojí o práci. O tom bychom mohly s Ryskovou povídat. Má dvě dcery a ty k nim také nechodí. Vnučky ano, ale dcery se zatvrdily proti starému Ryskovi. Že je to despota a uzurpátor, že ho raději nechtějí ani vidět. A přitom se v životě tolik nastaral, aby se rodina měla. A vidíte. Holky se vdaly a rychle zapomněly na tátu. Ryskovi jsou alespoň dva, to se jinak snáší pocit, že máte nevděčné děti. Ale když je člověk úplně sám?

Jenže zpět k té Doubravové. Kdy to bylo, někdy minulý čtvrtek. Někdo na ni zvoní, podívám se špehýrkou, kdo to může být, a on to chlap. Podle věku a vizáže jsem to tipovala na jejího syna. A víte, že byl můj odhad správný? Po kolika letech přijel za mámou? Po patnácti? Doubravová byla z toho celá štajf, to jsem ještě taky viděla, ale pak ho vzala dovnitř, a to už jsem neviděla nic.

Běžím za Ryskovou a říkám jí, jestli si toho taky všimla. Že má Doubravová návštěvu. Všimla, Rysková je všímavá jako já. A tak si říkáme, jak to, že kluk ví, že má mámu. Že by potřeboval další peníze nebo co v tom může být, že je najednou tady. Skoro týden. A nevypadá vůbec dobře. Jako by měl v obličeji smrt. Celý popelavý, šedivý, hadry na něm jen vlají. Je vychrtlý, to nikdy nebýval, aspoň co si ho pamatuji.

Nikdo mi nevymluví, že jsou v životě chvíle, kdy se člověk potřebuje vypovídat. A platí to i o Doubravové. Včera ji potkám, pozdravíme se a ona je najednou sdílná. Jak nikdy předtím. Vidím na ní, že je rozrušená, brada se jí chvěje, v očích se jí objeví slzy. A aniž bych se musela ptát, sama mi líčí svou velkou bolest. Syn se k ní vrátil a prosí ji za odpuštění. Za všechno, co jí způsobil, za všechny dluhy, které hodil na svou mámu, která vše zaplatila, jen aby ušetřila jméno rodiny potupy. Vrátil se domů, protože mu zbývají dva nebo tři měsíce života. Rakovina v posledním stádiu, žádné nadějné vyhlídky. Jen konečná. Jen penál. 

Doubravová pláče a já cítím, že i já mám oči plné slz. Když si představím, jaký smutný osud má. Celý život jen sama, synovi dala první poslední, on nakonec zmizel a vrátil se, až když ví, že je na smrt nemocný. Přišlo na něj pokání. Až smrtelná nemoc jej vrátila zpět domů, k mámě, která si nikdy na nic nenaříkala, s trpělivostí světice splácela všechny dluhy svého syna, aby uchránila čest své rodiny. Doubravová jako by trochu pookřála. Že není sama. Že má doma syna. Vše odpuštěno. Chce mu usnadnit poslední dny života, kdy tu ještě mohou být spolu. 

Těžký osud mámy. Která to má lehké. Asi žádná, protože být mámou je hlavně velká starost. Těch světlých okamžiků je pomálu, zvlášť když děti dospějí. Malé děti šlapou po chlebu, ale velké děti šlapou po srdci. A to bolí, jen si to člověk nesmí příliš připouštět. Žádná to nemáme jednoduché, každou potká trápení a nesmí si říkat, proč zrovna já. Doubravová zažívá zvláštní dny. Je šťastná, že se syn vrátil, snaží se mu zpříjemnit mizející dny života, jako by si nechtěla připustit, že jsou to opravdu jeho dny poslední, Nebo snad ne? Je v ní naděje, která si nepřipouští, že by to mohlo být jinak?