Jak vidím svůj plat ve školství

Zamyšlení nad tím, co obnáší učitelský plat. Je to opravdu tak málo, jsou na tom lidé jiných oborů lépe?

Motto "Hlupák skládá ruce v klín a užírá se." (Kazatel 2 - 3, Práce, 5)

Asi byste mě těžko slyšeli žehrat nad tím, že se mi nedostává peněz. I kdyby tomu tak bylo, moje hrdost by mi nic takového nedovolila. Jestliže někdo kňourá nad tím, že není spokojený se svým platem, ať s tím tedy něco udělá. Nelze si jen stěžovat, je potřeba činit kroky.

Mou výraznou vlastností je pracovitost. Nevadí mi pracovat, neohrnuji nos nad žádnou prací, protože každá práce je pro společnost důležitá, je však nezbytné, aby člověk dal do práce kus sebe. To je pak výkon vidět. Když jsem studovala vysokou školu, studium jsem zvládala bez obtíží a zůstával mi volný čas, jenž jsem mohla zužitkovat. A já jej využila pro svou práci. Začala jsem učit jako lektorka angličtiny a vytvářela jsem si své první pracovní vztahy. Asi mám dar prezentace, umění zaujmout a vyhýbat se stereotypu. Proto se mé pracovní aktivity značně rozšiřovaly ještě na fakultě.

Mojí první školou, na níž jsem začínala, bylo gymnázium. Devatenáct hodin pracovního úvazku týdně. Když to vydělíte pěti, přijdete na čtyři až pět vyučovacích hodin denně. Chci zdůraznit, že jedna vyučovací hodina je čtyřicet pět minut. Už za soudruhů komunistů jsem si vedla jako taková malá podnikatelka. Odpracovala jsem si své hodiny ve škole a zbývalo mi dostatek času na mé soukromé aktivity. Jimi jsem samozřejmě navyšovala svůj rodinný rozpočet. A nějak jsem u tohoto modelu zůstala. 

Když se mi narodil syn, zůstala jsem na mateřské jeden rok, pak synovi zajistila soukromé hlídání a začala opět pracovat. Už jsem neživila jen sebe, ale měla jsem zodpovědnost i za svého syna. I tak mi pro něj zůstávalo dost času, který jsem věnovala jen jemu. Přišlo mi naprosto samozřejmé, že jsem pracovala i mimo školu. Síť mé klientely se neustále rozrůstala a já si opravdu nemohla stěžovat, že mi peníze nestačí. S platem učitelky ve školství bych také vyšla, ale mám v sobě jakýsi motor, který mě žene dál. Nespokojím se jen s prací ve škole, potřebuji jiné možnosti, v nichž se mohu profesně realizovat. Učíte-li jen ve školství, dost často se stane, že učitel ustrne a nerozvíjí se dál. A to je něco, čemu se bytostně bráním. 

Když syn dospěl, mohla jsem se věnovat jen svým soukromým aktivitám. Ze školství jsem odešla, protože mě zklamalo. Na základě svých zkušeností mohu říci, že mezi učitele s nejhorší pracovní morálkou patří vyučující tělesné výchovy. Za svou praxi jsem takových potkala bezpočet. Jen takový malý příklad. Učitelka TV odvedla studenty na koupaliště a odešla si do kadeřnictví. Zůstávám bez komentáře. Hlavně po listopadu 1989 se s nekvalitními učiteli roztrhl pytel. Začali učit učitelé, postrádající kvalifikaci i motivaci. Vzniklo mnoho nekvalitních středních i vysokých škol. Do školství přišli učitelé, kterým chybí morální úroveň. Štěstí mi přálo, protože jsem dostávala mnoho nabídek od nejrůznějších soukromých firem. Můj pracovní den nabitý, víkendy jsem měla pro odpočinek. Nejenže jsem učila v odlišném prostředím, než jakým je školství, vzdělávala jsem se a učila se nové věci, nové metody práce, novou frazeologii, objevovala nové oblasti. Nekonečný proces, bez něhož si neumím svůj život představit.

Teď, když jsem se po letech do školství vrátila, jsou mé pracovní návyky stejné. Svůj plat beru za svůj pracovní úvazek, který činí dvacet dva hodin týdně, jedná se o 45 minutové vyučovací hodiny. Jsem naučená se svým časem nakládat co nejefektivněji, proto, co mohu, zvládám ve škole. Domů si práci zpravidla nenosím, to raději přijdu do školy brzy ráno a tam si vše připravím. Vím, že se nemohu spokojit jen s prací učitele, protože je ubíjející vzhledem ke kvalitě dětí. Abych se odreagovala od nezvedených žáků, slouží mi jako ventil moje druhá práce. Učím v soukromých firmách lidi, kteří jsou mi blízcí svým vysokým pracovním nasazením, dávají mi část své energie a já jim dávám svou. Tato práce je pro mě formou výměny energií. Cením si toho, že jsou u nás lidé, kteří jsou ve své práci profesionály, kteří se nespokojí s průměrností. Cítím, že mě tato práce obohacuje a přináší mi něco nového. A také učím seniory a s těmi je práce snad úplně nejkrásnější a nejzábavnější. A ve výčtu nelze nezmínit studenty dálkového studia na konzervatoři. Hodiny s nimi jsou prozářené hudbou, duchovním světem a já s nimi prožívám obrození. Renesanci duše a já tak z jejich hodin odcházím s navýšeným kontem svých prožitků, plná pokory a obdivu k výjimečným lidem. Pokaždé si uvědomím krásu života a mám zatajený dech. Když sečtu svůj počet pracovních hodin týdně, dostanu se k číslu čtyřicet, což odpovídá pracovní době ve většině zaměstnání. Mám tedy svůj plat ze školství a k tomu připočítám další příjem, jenž mi plyne z mého soukromého podnikání. Vzpomínám si, že jsem se v 90. letech setkala s učiteli z Británie a ti mi řekli, že krom práce ve školství mají ještě jinou práci. Naprosto jsem je už tenkrát chápala, protože jsem už něco podobného podnikala z dob svých pedagogických začátků.

Kdyby se mě tedy někdo zeptal, zda jsem spokojená s platem ve školství, odpověděla bych ano. Ale je to plat za dvacet dva hodin týdně. Je velmi důležité, jak si svou práci dokážete zorganizovat, jak nakládáte se svým časem, od toho se vše odvíjí. A krom své práce ráda čtu a cestuji, také píšu, ráda vařím a peču moučníky. Najdu si čas na svou rodinu i přátele. Neumím si svůj život představit bez hudby, hlavně klasické, protože je v ní vyobrazen náš svět. Jestli něco ve svém životě nemám ráda, je to promrhaný čas. Ale mně se to příliš nestává, protože se snažím ze svého bytí na tomto světě vytřískat úplně nejvíc.

Takže žádné kňourání nad penězi ve školství, ono to zas tak špatné není, je jen na každém z nás, co dokáže. A když má někdo málo, ať se snaží něco podnikat, protože peníze leží na chodníku. Stačí je jen sebrat. (Není to hláška z nějakého filmu?) Platí pro lidi, kteří neustrnou, kteří mají v sobě neutuchající potřebu stále něco nového vyvíjet a tvořit.

Je u nás mnoho lidí, kteří se nadřou a jsou rádi, když mají čtrnáct tisíc čistého. A někdy ani to ne. Prodavačky v supermarketech, dělníci ve výrobě, řidiči autobusů. Nikdo nedostane nic zadarmo s výjimkou těch, kteří pracovat nechtějí, ale to je jiná kapitola.

Mně práce voní, takže u mě dobrý...