Žena v Blížencích

Vyprávění ženy, která se ocitla v těžké životní situaci. Byla jí diagnostikována rakovina, ona si vše spojuje se svou rozpolceností

Motto "Neusnou, když nespáchají něco zlého, o spánek jsou připraveni, když někoho nepřivedou k pádu." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Nabytí moudrosti, 14.16)

Lékaři mi diagnostikovali rakovinu slinivky. Nevím, jaká mě čeká budoucnost, čeká-li mě jaká. Nevím ani, kdy už to přesně bylo a já četla knihu o životě a v ní se psalo o rakovině. Že jí onemocní lidé, kteří mají v sobě hluboce zapsanou křivdu, jíž se nemohou zbavit. Je stále v nich a oni se k ní neustále vracejí. Křivdu v sobě mám, to nepopírám. I když mám svůj věk, věřili byste, že se v sobě nevyznám? Jako by ve mně sídlily dvě ženy, dvě protikladné ženy, jež v mé duši činí paseku od chvíle, kdy jsem uzřela tento svět. Narodila jsem se totiž v Blížencích. Někdo o takových lidech řekne, že jsou to dobří obchodníci, velmi komunikativní, se zdravým rozumem. Ale platí to i o mně? Jaký obchod jsem v životě uzavřela. Žádný, pokud nemíním své manželství s Josefem. Jedno mé já, které je ve mně, mi říká, že jsem si vzala zlého člověka, který mě nikdy neměl rád a kterému bych se měla vzepřít a opustit jej. Mé druhé já je ustrašené, Josefa se bojí a udělá vše, co mu muž přikáže.

Náš syn se oženil celkem brzy. Ve svých necelých dvaceti čtyř letech. Jeho partnerka Darja čekala dítě. Sice se neznali příliš dlouho, ale na synovi jsem viděla, že je šťastný. Narodila se jim krásná Viktorka. Manžel nikdy neměl rád děti, proto jsme měli jen jedno. Ani vnučka na jeho postoji nic nezměnila. Ale byla to doba, kdy ještě chodil do práce, já byla doma, a když bylo zapotřebí, mladým jsem s Viktorkou pomáhala.

Snad nejkrásnější čas jsem s malou vnučkou prožívala na chalupě spolu s naší foxteriérkou Dorkou. My tři ženské, mám-li zahrnout i Dorku, na chalupě u lesa, kde jste těžko někoho potkali. V náručí přírody, která nám poskytovala tolik příběhů. Ráda jsem malé vyprávěla pohádky z naší zahrádky a ona mě pozorně poslouchala. A Dorka s ní. Žádná televize, žádné video, ale zahrada a její svět. Viktorka si pamatovala úplně všechno, nejvíc milovala šnečí pohádky. Jednou, když venku lilo jako z konve, Viktorka nevydržela být v chalupě. V pláštěnce a gumácích chodila po zahradě, sbírala šnečky a nosila si je na terasu, kde si je všechny seřadila. A svou řečí tříletého děvčátka jim vyprávěla to, co znala ode mě. O šnečkovi Honzíkovi, který si nechtěl uklízet ve svém domečku. Nebo o berušce, která nechtěla nosit skládanou sukénku. Jednou jsem ji přistihla, když jedla z misky spolu s Dorotkou, našla jsem ji i na zahradě, jak olizovala Dorotčinu kost a říkala si pro sebe, že je to moc dobré, že jí to nikdy maminka nechce koupit. Nic se nestalo, proč také. Žily jsme tam všechny v symbióze, jež byla pro nás všechny přínosná a z ní žádná katastrofa nehrozila. Těšily jsme se jedna z druhé. Viktorce nebyly ani čtyři roky a naučila jsem ji hrát kanastu. Kolikrát za mnou přišla s prosíkem "Babičko, zahraješ si se mnou kanast?" Krásné vzpomínky, nemyslíte? Stěží zadržuji slzy, když si vše promítám ve své mysli. Moje mysl se stala tím nejlepším bijákem, v němž si pouštím filmy, v nichž jsem byla šťastná.

Manžel se s každým jen hádal. Doma se mnou, v práci, kde se rozhádal natolik, že z práce odešel. Do předčasného důchodu a tím vše začalo. Už jsem nemohla hlídat Viktorku, protože mi nařídil, že se musím starat o něj. Nudil se čím dál víc, a víte, jak to chodí. Lidé, kteří jsou v nečinnosti, vymýšlejí samé zlo. A manžel zlo vymyslel. Občas vyšel do města, ani nevím, kam chodil, byla jsem ráda, že je od něj doma klid. Až pak jednou přišel s novinou, která mi vyrazila dech. Že Viktorka není žádná naše vnučka, ale že je to kukačka, protože si ji Darja pořídila s někým jiným. Že mu to řekl jeden známý. A mlel o tom bez přestání. Že musíme za synem a jeho rodinou zajít a tam jim to pěkně vytmavit. Aby z nás nedělali blbce a aby mi zaplatili všechny dny, kdy jsem malou hlídala. Dokonce si dal tu práci, že si to spočítal. Nevím, nakolik přesně, ale spočítal. Řekla jsem mu, že nikam nejdu, že nebudu našemu synovi zasahovat manželství.

Jenže to neznáte mého muže. Ten, když si něco vezme do hlavy, nepřestane, dokud si nesplní to, co si zamanul. Ani nemusím říkat, jak jsme se spolu nahádali, protože jsem mu oponovala tím, že do něčeho takového nepůjdu. Cítila jsem v sobě, jak se ve mně bijí mé dvě já. To první, které je milující máma, to druhé, které se bojí a je zbabělé. Zvítězil můj strach, a tak jsme jednoho víkendu vyrazili navštívit syna i jeho rodinu, protože Viktorka slavila své šesté narozeniny. Manžel byl v roli režiséra, já v roli herečky, jež ztělesňovala válku. Úplně se mi v té chvíli vybavilo divadelní představení z mého dětství, které jsem tenkrát navštívila. Vystupovala v něm moc ošklivá loutka a ta říkala "Já jsem válka." Vím, že to na mě velice zapůsobilo a říkala jsem si, že bych si nikdy žádnou válku nepřála. Nepřála, ale přesto jsem se jí stala, když jsem uposlechla manželovy rozkazy.. Byla jsem to já, kdo synovi i jeho ženě do tváře vmetl, že Viktorka není naše vnučka. Syn nám řekl, ať odejdeme, což se dalo čekat.

Vrchol všeho bylo, když muž potkal malou, jak jde do školy, ona se k němu hlásila a řekla mu dědečku. On jí na to odvětil s tím, že pro ni žádným dědečkem není, že ona je pro něj obyčejný bastard. Pro ni to znamenalo velkou ránu, nedošla ani do školy, ale letěla za naším synem do práce, kde mu všechno s pláčem sdělila. To byla pro našeho syna zřejmě poslední kapka. Poslal nám pohled, v němž nám sdělil, abychom nechali jeho rodinu na pokoji. To rozběsnilo manžela ještě víc a řekl mi, ať si sednu, že mi nadiktuje pro syna dopis. Vzala jsem si tedy dopisní papír a pero a začala psát, co mi manžel diktoval. Dopis začínal slovy "Ahoj synu, nechápu, jak jsem mohla porodit takovou svini, jakou jsi ty, protože jsi před rodiči, kteří tě vychovali, dal přednost gestapákům a gaunerům..." Znění dopisu mě šokovalo a mé já, ztělesňující milující matku a babičku, se bránilo. Řekla jsem, že nic takového psát nebudu, hnusila se mi slova, jimiž můj muž označoval našeho syna i jeho rodinu. Udělal mi však takovou scénu, při níž brečel a řekl mi, že už to má za pár, že má na zádech boule a že mu lékař řekl, že už zemře. A já jsem pro něj nehodnou ženou, když odmítám napsat dopis synovi, který pro něj přestal synem být, a po němž požadoval, aby si změnil své příjmení. A tak jsem dopis napsala a poslala. To znamenalo konec mezi námi a naším jediným synem. Manžel samozřejmě nezemřel a žádnou chorobou netrpěl, ani netrpí. Pominu-li jeho psychiku, ale s ničím se neléčí, považuje se za zdravého, zatímco svět kolem něj jsou blázni, kteří patří za mříže.

Manžel propadl nenávisti vůči synovi i jeho rodině. Před třemi roky se jim narodil syn, malý Vítek. Ale my se s nimi nestýkáme. Nemohu vidět svá vnoučata a strašně trpím. Manžel mi říká, že žádného syna nemáme, když dal přednost gaunerům. A to omílá stále dokola. Už mu na to ani neodpovídám, mávnu nad ním rukou, ať si říká, co chce. A přitom v sobě cítím, jak jsem vnitřně rozpolcená, kdy ve svém věku nevím, jaká vlastně jsem. Jestli jsem opravdu milující máma, nebo ženská, která se ze strachu z despotického chlapa zřekne svých nejbližších. Syna a jeho rodiny.

A to je moje velká křivda, která je ve mně natolik zakořeněná, že z ní nevidím cestu ven. Jedno mé já mi nepřestalo vyčítat, jak jsem se jako matka mohla zachovat a napsat synovi tak sprostý dopis, jenž učinil tečku za naším vztahem. A protože mé druhé já nad ním zvítězilo, objevila se v mém životě obluda, jíž se snad každý bojí. A tou je rakovina. Nikomu nelze jeho viny prominout, o mně to platí bez výhrad. Potlačila jsem v sobě své mateřství a raději jsem naslouchala slovům ďábla. Nevím, kolik mi zbývá času. Připadám si jak auto, které chytla koroze. A vzala to pořádně od podlahy. Křivda a rakovina se mi staly korozí, před níž neexistuje žádný lék. Aspoň v mém případě ne. Protože jsem se za celý svůj život chovala jako dvojaká. Ženská se dvěma já, kdo se v tom měl vyznat. Já to nezvládla a také na to doplatila...