(Ne)Diskriminace

Zamyšlení, zda u nás diskriminace opravdu existuje, vlastní zkušenost s různými národnostmi, diskriminace na hlavu postavená

Motto"Kdo pohrdá svým druhem, hřeší, kdežto blaze tomu, kdo se slitovává nad utištěnými." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka)

Dovolím si o sobě tvrdit, že nechovám negativní emoce vůči žádné rase, jsem zvyklá vnímat každého podle toho, jak se dotyčný jako člověk chová. Mám osobní zkušenost se ženou ze Sýrie, kterou jsem potkala v lednu, ona k nám uprchla před válkou, vzala s sebou svou šestiletou dcerku, doma musela nechat zbývající členy rodiny, z nichž někteří zemřeli při náletech. Když o sobě hovořila, jako žena jsem jí naprosto rozuměla, obdivovala jsem ji i její dceru, že se učí náš jazyk, její dcerka vše zvládá samozřejmě lépe, protože je malé dítě,  začne u nás chodit do školy s českými dětmi. Obě jsou šťastné, že tu mohou být. Stejně tak jsem mluvila s mladým mužem z Afganistánu, utekl k nám před válkou. I on chce u nás žít, začal se učit česky a je rád, že může žít v zemi, v níž se neválčí. Vietnamské děti jsou velmi pracovité, inteligentní a patří ve škole mezí nejlepší, většina z nich studuje na vysoké škole, protože jsou ctižádostivé a mají svůj životní cíl, v němž je jejich rodiče podporují. Pokud jde o Romy, mám jen jednu nepříjemnou zkušenost, nic tragického to však není. Jednou si k nám přišel manžel jedné Romky půjčit peníze, nejednalo se o horentní částku, pouhých dvě stě korun českých. Svou prosbu přinesl napsanou na papíře, v níž mě jeho žena uctivě prosila o zapůjčení peněz. Můj manžel mi řekl, že jim mám peníze půjčit, když slibují, že peníze vrátí. Učinila jsem, žádné peníze nevrátili, kdykoli jsem je potkala, dělali, že mě neznají. 

Dnes jsem v rádiu zaslechla zprávu, že nějací Romové žalují jakousi realitní kancelář za to, že si nemohli pronajmout byt, neboť majitel onoho bytu jej nechtěl pronajmout Romům. Nemyslím si, že jsou Romové v tomto případě diskriminováni, soud dopadl ve prospěch realitní kanceláře, ale žalující strana, která požaduje odškodné ve výši sto tisíc korun, se odvolává. Měla jsem kamaráda z Kanady, hodně jsme se spolu stýkali, když u nás pracoval. On také do naší země přijel s tím, že jsou u nás Romové diskriminováni. Pak mu stačila jedna jízda vlakem, kdy s nimi cestoval, a řekl, že se mu vůbec nelíbilo, jak se chovají, a svůj názor změnil. Pamatuji si i na kauzu, která se stala ve Slaném, kdy byl starostou dnes již zemřelý pan RNDr. Ivo Rubík, jenž vyhlásil nulovou toleranci Romům, tenkrát se vše vysílalo i v televizi, ale pan starosta ze svého postoje neustoupil.

Uznávám, že situace malých romských dětí není dobrá, protože se rodí do prostředí, v němž rodiče zpravidla nepracují, jsou bez ambicí, nedostává se jim mnoho podnětů, aby se uměly v životě pracovně uplatnit. Prvních šest let je v životě člověka rozhodujících, přidáme k tomu genetické vybavení, rodinné prostředí, v němž dítě vyrůstá, nemůžeme pak mít vysoká očekávání ať již jde o tuto rasu, nebo jinou, jestliže je rodina demotivující, v případě romských dětí nevidím mnoho šancí. Můj názor vychází z vývojové psychologie a ze sociálního učení. Vidím to jako velký společenský problém a nejsem si jistá, zda se kdy vyřeší, ale jedno je jasné. Populace se nezvyšuje, spíš naopak, stát výhledově nemůže mít na placení dávek romským občanům, anebo se země bude stále více zadlužovat. Mám pocit, že se pohybujeme v prostředí, v němž je načasovaná bomba, která jednoho dne bouchne.

Nemyslím si, že jsme jako národ rasisté, většina populace je pro rovné příležitosti pro všechny, ale skutečnost je bohužel jiná a to většina z nás ví, a proto se můžeme cítit rozladěni, zvlášť nyní, kdy je Evropa zahlcena novými uprchlíky...