Srpnové dny 1968

Motto "Žehnáním přímých se město pozvedá, kdežto ústy svévolníků se boří." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 11.11)

Na srpnové dny roku 1968 si pamatuji víc než dobře. Tenkrát jsem byla školačka, odmalička velmi vnímavá ke všemu, co se kolem mě dělo. A v létě roku 1968 se toho dělo dost.

V červenci jsme byli s rodiči v Bulharsku na dovolené, vzpomínám si, že můj tatínek každý večer poslouchal tranzistorák, chytal západní stanice a poslouchal, co se u nás děje. Nikdy nezapomenu na jeho větu "Je to rozvařené jako bramboračka." Tím měl na mysli politickou situaci u nás. Západ toto rovněž sledoval a my jsme mohli jako i jiní Čechoslováci využít i cestu přes Jugoslávii a zůstat tam. A už se nikdy nevrátit domů. Jenže můj tatínek je velký vlastenec a nikdy by svou rodnou vlast neopustil. A tak jsme se vrátili domů.

Týden před srpnovou okupací odvezl tatínek mého bratra do východního Německa na tzv. handl. Chtěl, aby se bratr naučil německy. Jenže brácha se na rozdíl ode mě odjakživa styděl komunikovat v cizím jazyce, a tak mu, dá se říci, byl handl k ničemu. Chtěl do Čech vzít na oplátku německého kamaráda, aby se učil česky, ale němečtí rodiče řekl, že kluk zůstane doma. Oni totiž věděli proč. Bratr se vracel zpět 20. srpna, tatínek pro něj jel, a když přijížděli k našim hranicím, všimli si spousty armády a tanků, které stály před hranicemi. Mysleli si, že bude cvičení Varšavské smlouvy.

Noc z 20. na 21. srpna 1968. V noci nás probudil rachot. Všichni jsme běželi k oknům a viděli, že k nám přijíždějí tanky a ozbrojené vozy. Byli jsme v šoku. Celý dům byl vzhůru, všichni v pyžamech zděšení, že začíná nová světová válka. Už jsme nemohli spát. Druhý den se konal útok na obchody s potravinami, lidé si nakupovali zásoby, protože nikdo nevěděl, co bude. Všude jen zmatek. A pak jsme to všechno slyšeli z rozhlasu i televize. Že k nám přijeli okupanti, které nikdo nezval s výjimkou soudruhů komunistů.

Vzpomínám si, že létala zahraniční letadla a vyhazovala letáky, na nichž byla vyjádřena solidarita s československým lidem. I když jsme byly děti, chtěly jsme i svou špetkou přispět do mlýna. A tak jsme na náš dům napsali velkými písmemy "Dvacet let nás učili, že jsme jejich bratry."

Září roku 1968 se od předchozích začátků školních roků velmi lišilo. Ve školních lavicích chyběli někteří spolužáci, protože zůstali se svými rodiči v zahraničí. Skončili například ve sběrných táborech v Rakousku a odtud pak putovali dále. Naše třídní učitelka mluvila naprosto otevřeně o okupantech a my jsme s ní její názory sdíleli. Věděli jsme, že se naše země změnila ve znásilněnou zemi, což si nikdo z nás nepřál.  Nikdo se nechtěl smířit s představou, že u nás budou tanky a vojáci, kteří budou stát s namířenými zbraněmi vůči lidem, kteří si přáli žít v demokracii. 

Nevím, jaké intriky se vedly na vládní úrovni, dokážu si představit, že to nebylo nic dobrého pro mou zemi. Komunistická propaganda začala do lidí lít své fráze o tom, že tu jsou Rusové z toho důvodu, aby u nás uchovali socialismus. Ale kdo se jim o to prosil? Kdo si přál, aby se vlast změnila v ohrazené teritorium, kterému bude velet Moskva ještě víc? Jedině někdo, kdo je tzv. blbý na život.

Jsme my to ale divný národ. Dokážeme se v době dlouhotrvajícího útlaku vzchopit, dokážeme vyjadřovat solidaritu jeden s druhým, ale toto vše nemá dlouhého trvání. A tak neměl dlouhého trvání ani odpor lidí vůči okupantům. Většina národa se opět změnila ve stádo se svěšenou hlavou a shrbenými rameny a raději mlčela. Posledním pokusem zažehnout jiskru odporu vůči okupantům byla smrt Jana Palacha, jenž se upálil v lednu 1969, aby vyburcoval národ z letargie. Jeho smrt jsem velmi vnímala, jeho pohřeb, jenž se změnil v celonárodní manifestaci. I jako dítě jsem prožívala utrpení jeho blízkých a tento pocit se ve mně uchoval až dodnes.

Komunistům se nedá nikdy prominout, že nesou plnou odpovědnost za okupaci naší země sovětskými vojsky. A k tomu bych ještě dodala, že ten, kdo se stal členem komunistické strany po srpnu 1968, není nikdo jiný než s prominutím obyčejný padouch. A na toto bychom neměli nikdy zapomínat.

Už jednou jsem v jednom ze svých blogů uvedla citát Jaroslava Seiferta "Zvracející Francouz je mi bližší než zpívající Rus." Nelze jinak než souhlasit s tímto velikánem české i světové poezie a je zapotřebí mít toto neustále na mysli...