Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vážení soudruzi, ne

13. 07. 2017 6:10:05
Když se tak kolem sebe dívám, přijde mi, že někteří lidé trpí výpadky paměti, že si nechtějí vzpomenout na to, jaké to zde bylo za soudruhů komunistů

Motto "Když jásají spravedliví, je to nádherné, ale když se pozdvihují svévolníci, člověk se ukrývá." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými, 28.12)

Už je to téměř dvacet osm let, kdy soudruzi odešli z politiky. Opravuji. Kdy měli odejít z politiky a vlivných míst, protože někteří z nich jsou tu stále mezi námi. Sice v jiném politickém kabátě, ale jsou. Věrní komunisté pozměnili jméno své velké strany a sázejí na to, že k nim lidé najdou opět cestu. Vzhledem k tomu, že se soudruzi historicky znemožnili, polistopadoví komunisté na sebe příliš neupozorňují. Mám na mysli skandály, jimiž si snad prošla každá větší politická strana po Listopadu. Komunisté vyčkávají, dali by se přirovnat ke spící zmiji, která ví, že její den přijde. A bude plná jedu, kterým usmrtí své protivníky.

Nevolím komunisty z mnoha důvodů. Pominu-li hrůzy, jež se za jejich vlády v zemi konaly, jakými byly zinscenované politické procesy v padesátých letech, v nichž některé lidi zavraždili, případně uvěznili na mnoho let, pominu-li nesvobodu, nemožnost vycestovat do světa s výjimkou některých socialistických zemí, pominu-li okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy, pak je tu stále mnoho faktů, které říkají: "Vážení soudruzi, ne."

Tak třeba. Komunisté se podíleli na devastaci životního prostředí třeba tím, že v některých městech zrušili trolejbusovou dopravu a nahradili ji autobusy. Komentovali to vysvětlením, že autobusy jsou sice dražší a více znečišťují životní prostředí, ale jsou rychlejší. V zimě jsme se dusili, nesměli jsme vycházet ven, nesměli jsme větrat, protože vzduch byl plný škodlivin. Aby soudruzi používali nějaké čističky? To jim bylo ukradené.

Lidé na venkově museli vstupovat do JZD, Jednotných zemědělských družstev, která si kolikrát vedla tak katastrofálně, že neměla ani na výplatu mezd pro družstevníky. Moje babička toho byla zářným příkladem. Dřela v družstvu, ale stávalo se, že peníze na mzdy nebyly. A babička chodila do lesa sbírat houby, borůvky a maliny a ty poté zpeněžila na trhu. Nebo prodávala vajíčka. Družstva si neuměla zorganizovat práci, museli jim jezdit pomáhat žáci základních škol, studenti středních a vysokých škol. Vzpomínám si, že nás vozili na pole nákladním autem, kterému nefungoval startér. Řidič závadu vyřešil po svém. Když nás dovezl na pole, nechal náklaďák puštěný od rána až do odpoledne. Nemusím ani říkat, kolik tam bylo rámusu a zápachu. Ale nikoho to nezajímalo. Že by se mělo auto opravit, že by se nemělo plýtvat, nikoho netrápilo.

Hospody se za soudruhů těšily zaplivaností, zakouřeností, velké špíně. V dopoledních hodinách bývaly plné stavebních dělníků či jiných řemeslníků, které nikdo nekontroloval, jak pracují, a oni místo toho, aby stavěli, seděli v hospodě a opíjeli se. Podobně špinavé jako hospody byly i veřejné záchody, které na hony páchly, ještě než jste tam vstoupili. Záchodové mísy zaneřáděné, toaletní papír se nekonal, soukromí téměř žádné.

Když se stavěly nové domy, mám na mysli panelákové krabice, nikoho příliš nezajímalo, jak kvalitně se staví. V naší ulici se takový stavěl a spadl, protože neměl pořádně vybudované základy. Když byly domy dostavěny, zpravidla se předávaly se spoustou závad, ale lidé byli šťastní, že se mohou nastěhovat do nových bytů. Většina jich byla družstevních, a aby na vás přišla řada, museli jste být v pořadníku deset, dvacet let. A za byt samozřejmě zaplatit. Na sídlištích nebyly vybudované chodníky, chyběla občanská vybavenost, a když nastaly deště, lidé se bořili do bahna. Snad nejlépe vystihují socialistické bydlení slova Ivy Pekárkové "A lidé bydlí v betonových bunkrech, nad sebou, pod sebou a vedle sebe, v racionálně zbudovaných jednotkách, pijíce všichni z jednoho potrubí a serouce do stejně trubky, která sestupuje panelákem od prdele k prdeli." (Péra a perutě)

Abyste dostali telefon, museli jste uplácet. Čtyřicet tisíc za zavedení telefonní linky nebylo nic mimořádného. A vaše linka byla napojena ještě na další jiné, stávalo se, že jste se nikam nemohli dovolat, protože ti další, kteří měli s vámi přípojku, právě telefonovali. Váš telefon byl proto hluchý.

Jestliže se těhotná žena rozhodla pro interrupci, souhlas s tímto zákrokem udělovala interrupční komise. Tam krom gynekologa zasedaly soudružky z uličního výboru a ty rozhodovaly, zda žena může jít na interrupci. Antikoncepce, jež byla dostupná, způsobovala, že ženy jen kynuly a přibývaly na váze, ale to nikoho nezajímalo.

Dá se říci, že jsme jako národ zapáchali, protože nebyly k dostání téměř žádné deodoranty. Když se některé objevily, byly rychle skoupeny. Zatímco deodoranty byly úzkoprofilové zboží, ruské duchy, což byly páchnoucí voňavky ze Sovětského svazu, jste dostali. Stejně tak žena běžně nesehnala depilační krémy, na elektrické strojky mohla zapomenout. Cizinci o našich ženách říkali, že jsou pěkné, ale chlupaté.

Bytový fond byl zanedbaný, o byty a domy se téměř nikdo nestaral. Nechávaly se tzv. dosluhovat. Bydleli jsme v prvorepublikovém činžáku, který měl krom jiného děravé okapy. Před vchodovými dveřmi bych nikomu nepřála stát, když pršelo. Protože z okapů crčela voda, a když nastala zima, velmi často se stávalo, že díky děravým okapům se voda změnila v led. Stávalo se pak, že vcházející do domu či vycházející z domu hodil tzv. mrchu. Když dopadl na zadek, bylo to dobré. Avšak velmi nebezpečné pro staré lidi.

V některých našich městech sídlily vojenské posádky a tudíž i ruské rodiny, kterým byly přiděleny byty. Nevím, jak ruští občané žili, ale tyto byty byly naprosto vybydlené, když se museli z našeho území vystěhovat. Neměli žádné hygienické návyky, všechno ničili, s odpadky si hlavu nelámali, ani se nenamáhali nosit je do popelnic. Házeli je z oken.

Prodej aut byl silně deformovaný, auta se sháněla obtížně, chtěli-li jste nové, byli jste zařazeni do pořadníku a čekali mnoho let. Dala se sehnat ojetá auta, ale ta se prodávala za dvojnásobek ceny. Nechat si auto opravit v servise, mohli jste se připravit na to, že vás pořádně okradou. Ještě fungující náhradní díly byly často vyměněny starými, které brzy vzaly za své, a vy jste opět museli servis navštívit. Když ne servis, pak nějakého meloucháře, těch bylo všude jako naseto, okrádali, jak to šlo.

Mohla bych pokračovat dál, ale nechci. Dalo by se toho napsat tolik, že by to vše obsáhlo tlustou knihu. Tolik životních osudů lidí, které komunisté pronásledovali, tolik zničených měst, tolik zničených domů, tolik zničených továren, tolik zničené přírody. Ale hlavně propaganda, která stála náš rozpočet majlant. Proto nemohu komunisty nikdy volit, protože se jim nedá věřit. Byli to velmi špatní ekonomové, před rokem 1948 bylo Československu šestou nejvyspělejší zemí na světě. V šedesátých letech spadlo někam ke 40. místu. Předválečná koruna patřila mezi dobře směnitelnou měnu, soudruzi ji dovedli k totálnímu propadu. Komunisté navíc znásilňovali mysl našich lidí, na ničem jim nezáleželo. Jen na jejich straně, z níž měli ale strach. Měli strach jeden z druhého, protože věděli, čeho všeho jsou schopní. Moc dobře věděli, jaké bestie jejich spolustraníci jsou. Jeden jako druhý, s charakterem na štíru.

Nechápu, jak by si někdo mohl přát toto vrátit, jak někdo na tyto roky vzpomíná v dobrém. Kdo by si toto opět přál? Snad právě ti, kteří dopoledne vysedávali v hospodách a opíjeli se. Pracovní doba, nepracovní doba, jestli pracuji, nikdo nezjišťuje. Jsem ráda, že mi paměť slouží a že vím, jaké je žít pod rudou hvězdou a srpem s kladivem. Jedinou jistotou člověku byla komunistická strana a od takové jistoty raději hodně daleko. Ale opravdu hodně daleko. Protože pak by přišla cenzura, nesvoboda, estébáctví, zboží by zmizelo z obchodů, začaly by se rozkrádat továrny a podniky, lidé by sice měli jakés takés peníze, ale ty by se nedaly za nic utratit. Devastace přírody, devastace myšlení a všudypřítomný strach z toho druhého. Co na mě ví, komu mě napráší.

Podíváme-li se na vše, co se v naší zemi odehrálo od roku 1989, musíme přiznat, že se mnohé zlepšilo. Životní úroveň bezpochyby, tvář našich měst, zničené lokality, jako jsou např. Krušné hory, se navracejí k normálu. Kurz koruny posiluje. Máme svobodné volby, ale nevážíme si toho. Není toho málo, co se podařilo, proto si neumím představit, že by měli mít komunisté své místo na naší politické scéně. Své šance od roku 1948 promarnili, proto nejen za sebe říkám "Vážení soudruzi, ne.",

Autor: Helena Vlachová | čtvrtek 13.7.2017 6:10 | karma článku: 29.27 | přečteno: 988x

Další články blogera

Helena Vlachová

O dobrých lidech mezi námi

Sdělovací prostředky nás zahlcují především negativními zprávami. Jako by nestačilo, že je venku mlha, prší a rychle se stmívá...

22.11.2017 v 6:02 | Karma článku: 9.10 | Přečteno: 251 | Diskuse

Helena Vlachová

O řeckém jogurtu Čechách

Mohla bych dnes začít jako v pohádce. Byl jednou jeden bílý jogurt a všichni jej měli rádi. Za to, že voněl po smetaně...

21.11.2017 v 6:05 | Karma článku: 31.11 | Přečteno: 1257 | Diskuse

Helena Vlachová

Sexuální obtěžování

Všeho s mírou. Platí o všem v našem životě. O alkoholu, kouření, jídle, dalo by se toho napsat hodně, hovoříme-li o uměřenosti.

19.11.2017 v 7:40 | Karma článku: 37.72 | Přečteno: 1338 | Diskuse

Helena Vlachová

Tak tohoto se bohdá snad nedožiji

Jedno se mi po Listopadu 1989 velmi nelíbí. A tím jsou rodiny. Přejímáme západní styl života, jenž se promítá i do rodin.

18.11.2017 v 10:19 | Karma článku: 25.01 | Přečteno: 828 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Šárka Štefaniková

Vopravdu blbka

Dneska to asi vo češtině nebude....jóóó ́, vobracejte se v hrobě....vono se neni čemu divit v týhle době

23.11.2017 v 2:21 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Jana Slaninová

Skvělý burger na Andělu od Jakuba

Manžel dnes lákal na vinnou klobásu. Lehce osmahnutou, s česnekovým chlebem. Těšila jsem se fakt moc. Ale v práci jsem pojedla pouze krémovou zeleninovou polévku a v půl šesté už jsem mírně šilhala hlady. Burger padl mi do ok.

22.11.2017 v 19:58 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 378 | Diskuse

David Dvořák

Vydání Babiše a inspirace pro Okamuru.

Politika je umění dosáhnout maxima možného. Dogmatické lpění na vyřčeném nebývá zrovna nejkonstruktivnější, na druhou stranu je třeba se nezpronevěřit zásadám a „neztratit tvář“.

22.11.2017 v 13:41 | Karma článku: 30.32 | Přečteno: 2440 | Diskuse

Jan Klar

Tady pomůže už jen psychiatr

Jako poslední možnost, kterou Eva navrhla, bylo jít do manželské poradny. Dobře věděla, jaký má Michal odpor ke všem těm psychologům, terapeutům nebo osobnostním poradcům.

22.11.2017 v 12:42 | Karma článku: 15.48 | Přečteno: 634 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Děti vyrostly a tak tápeme

Čím podarovat děti na Vánoce? Navíc když už vůbec nejsou v dětském věku. Ty své dospělce nějak zvládneme, ale pak tu máme ty „malé“ neteře a synovce, čili děti, co mezitím vyrostly až (skoro)dospěly.

22.11.2017 v 10:33 | Karma článku: 13.69 | Přečteno: 335 | Diskuse
Počet článků 778 Celková karma 21.47 Průměrná čtenost 906

Jsem především žena a v ženství spatřuji smysl svého života. Mám ráda život i s jeho těžkostmi, vážím si maličkostí, neuznávám konzumní způsob života, jsem zastánkyní svobodné vůle člověka.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.