Kdo to nezná. Jsou chvíle, v nichž si připadáme jako úplný idiot a my máme pocit, že se nemůžeme posunout nikam dál.
"Kdo je moudrého srdce, je nazýván rozumným, lahodná řeč přidává znalosti." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 16.21)
Kdo by neznal chvíle, v nichž by se nejraději neviděl. Cítí se jako blb, kterému není pomoci. Pondělí ráno a já zahajuji svůj pracovní týden. Začínám mužem, jenž je velmi pracovně vytížený a ke své vytíženosti dostal povinný kurz angličtiny. Potřebuje ji pro svou profesi. Není z toho nikterak nadšený, protože nestíhá, má příliš mnoho povinných aktivit a přidat k nim ještě angličtinu je pro něj výkon nadlidský.
Jak si poradit s někým, kdo nemá na studium jazyka příliš času, Není to nic lehkého a mně se osvědčuje drill. Protože tím se mohou znalosti upevnit, uložit a dá se na nich stavět. Máte-li studenta, který bude toto potřebovat, není to pro lektora nic jednoduchého. Musí se připravit na velký výdej energie, odměnou mu může být, že časem se student cítí více jistý a rozumí nekomplikovaným sdělením. Věty sice tvoří velmi jednoduché, ale něco se mu do hlavy uloží.
Začínáme lehkou konverzací a pak se přesuneme ke drillu, jímž opakujeme předchozí učivo. Vidím, že se mému studentu z hlavy jen kouří. Pak najednou řekne, že má okno. A řekne to tak, že to v té chvíli vyznívá nesmírně vtipně a my se tomu začneme oba smát. A smějeme se na celé kolo. Smích je osvobozující a uvolní zábrany. Nedá mi to, abych mu nevyprávěla o svém posledním víkendu, kdy i já jsem se musela učit a zažívala pocity blbky na druhou. Co na druhou, mohu klidně říci i na desátou. A čekalo mě pět testů, abych získala ve svém oboru další kvalifikaci. A připadala jsem si stejně jako on. Jako blbka, která trpí diagnózou prázdného okna. Zažívala jsem pocit, že tak velké kvantum informací nejsem schopna v tak krátkém časovém horizontu natlouct do hlavy. A převládly u mě emoce, kdy jsem si řekla, že s tím končím, že v podstatě nic takového nepotřebuji a nic se nestane, když to vzdám. Litovala jsem se, říkala jsem si, jaká že to jsem chudinka, odkázaná jen sama na sebe. A když jsem se takto emočně vybouřila, nastoupil střízlivý rozum, který děl naprosto nekompromisně. "Nic vzdávat nebudeš, pěkně si sedneš, všechno nastuduješ a všechny testy uděláš." A já jej poslechla. Zasedla jsem, zapomněla jsem na to, že existuje krásná literatura, hudba, vše, co mám ráda, a nechala pracovat svůj mozek. Vše nakonec skončilo jako v pohádce. Zvládla jsem učivo i testy v časovém předstihu.
Když můj student charakterizoval stav svého chápání, velmi mi tím připomněl, jak jsem se sebou bojovala. Ale nevzdala jsem to. A jemu jsem také řekla, že nic se nemá vzdávat, že každý začátek je těžký, ale vše nese časem ovoce. Pocity idiota, které občas každý z nás zažíváme, časem odezní a my získáme větší jistotu. Člověk, který se hned vzdá, když pocítí, že studium jazyka či něčeho jiného není nic jednoduchého, je zbabělec. Ale člověk, jenž se zakousne a řekne si, že pokoří pomyslný Mount Everest ve svém životě, může počítat s úspěchem. Učení není jen nuda, přinese i chvíle, kdy se jeden rozřehtá na celé kolo, když mu dojde, že být občas za idiota je v našem životě naprosto běžné.
