Ne nadarmo se říká, že pýcha předchází pád. Platí to o Davidovi, jenž v životě dosud sázel na to, že mu vše vycházelo
Motto "Člověka poníží jeho povýšenost, kdežto kdo je poníženého ducha, dojde slávy." ((Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými)
Nikdy jsem si nevšimla, že je to pěkný chlap. Kdykoli jsem byla v jejich firmě a potkala jej, kráčel kolem s nosem nahoru, aniž by zabučel. Pozdravit je základní slušnost, kterou do mne natloukla přísná výchova mých rodičů. Nevím, zda očekával, že jej budu zdravit jako první, ale v tom případě spadl z višně. Jsem žena, navíc ani ve firmě nepracuji, někdo se třeba skloní k lezdoprdelství, když potká svého šéfa. Ale správný šéf musí být v prvé řadě dobře vychovaný člověk. Jenže víte, jak to na světě chodí. Peníze mají moc. Když je někdo bohatý, zapomíná na ty, kteří jsou v tomto směru méně šťastnější. A to je i případ Davida, který tu přede mnou stojí, a já mám možnost si jej prohlédnout zblízka. Neberu-li v potaz okamžiky, kdy kolem mě prošel s frňákem nahoru, pak musím konstatovat, že je to velmi hezký muž. A ta tam je jeho pýcha, jeho namyšlenost, přede mnou stojí někdo, koho život pořádně sekl. Ono se nadarmo neříká "Chodit se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne." A to se stalo právě Davidovi.
David měl to štěstí, že se narodil jako druhorozený syn. První Leoš nebyl tolik rozmazlován, zato v případě Davida rodiče nešetřili chválou. Vždyť si ve škole vedl daleko lépe než o jeho deset let starší bratr. Leoš se musel životem prokousávat, jak to šlo. Nikdy se neštítil práce a uměl za ni vzít. Má i zdravý selský rozum, snad z toho důvodu se nebál začít podnikat. Mít svou vlastní firmu, do níž se pustil se svým nejlepším kamarádem Václavem. Táta jim trochu také pomáhal a dá se říci, že díky Leošově nezlomné vůli se firma rozjela. Dnes patří mezi středně velké, ale daří se. A do takto rozjeté firmy naskočil i David, který se stal jejím finančním ředitelem. Měl na rozdíl od svého bratra maturitu, víc se orientoval ve spletitostech peněz, proto mu byla přidělena tato pozice. A s ní tomu odpovídající plat, luxusní auta, vše bral jako samozřejmost, jež se mu jednoho dne splnila. Aniž by se o to musel jakkoli přičinit. Pokora mu byla odjakživa cizí. Proč také. Měl milující rodiče, bratr mu nabízel podíl ve firmě, vše mu padalo k nohám.
Davidovi zachutnal nový životní styl, rychlá auta, dal se do stavění luxusního domu. Lidé mu mohli jen závidět. Ve firmě jej nikdo rád nemá oproti Leošovi. Podřízení cítí nadutost a pýchu, kdykoli s ním mají jednat. A David umí dát člověku znát, že je pan Někdo. Pán, jenž nemusí zdravit, to se nesluší pro jeho stav. Vystřídal spoustu žen, až nakonec zakotvil ve vztahu s Irenou. Nikdy neměl v úmyslu, že by si ji vzal, protože se řídí názorem, že člověk nikdy neví, jak se vztah může rozvinout. A pak se s někým o něco dělit? Jeho přesvědčení nezlomilo ani narození dvou dětí, synů. Jáchyma a Ondřeje. Žil sice v partnerském vztahu, ale nic to neměnilo na tom, že cestoval po světě zásadně sám. Domů chodil, jak se mu zachtělo, Irenu bral jen jako svůj doplněk. Neměl na ni čas, ani na děti. Příliš zahleděný do sebe, do svého sobectví, snu o bohatém muži, jenž nezná žádné limity.
Irena zpočátku žila v omámení růžovými brýlemi, nedala na varování svých rodičů, přátel, že David není nic jiného než nadutý namyšlenec, který v životě vidí hlavně sebe. Neumí dát najevo žádný cit, je zvyklý jen dostávat, proč by měl někomu něco dát. A své přítelkyni ani synům neuměl dávat, nebyl k tomu vychován. Bral jako samozřejmost, že má ženu s dětmi, už fakt, že se uvolil, aby bydleli všichni pohromadě, bral ze své strany jako velkomyslný počin.
Jenže ženy to mají v životě nastavené úplně jinak. Bohatství jim může lahodit, ale pouze do určité doby. Než prozřou, že žijí ve zlaté kleci, která je pouhou klecí, v níž chybí lidský dotek. A absenci lidských dotyků pociťovala Irena stále víc. Když se seznámila s opravářem Jirkou, netušila, že bude pro ni znamenat víc než pouhého opraváře pračky. Zahleděli se do sebe a ona si najednou uvědomila, o kolik s Davidem přichází. O kolik přicházejí i jejich děti, na něž neměl David nikdy dostatek času.
Nevím, zda ještě chodí David s raťafákem nahoru, ale jedno je jisté. To, že od něj Irena s dětmi odešla, pro něj znamená citelnou ránu, z níž se nedokáže vzpamatovat. Teď, když mu hledím tváří v tvář, vidím, že zmizela povýšenost a nadutost. Stojí přede mnou pěkný chlap, ale jeho ramena jsou svěšená, v tváři se rozprostřel hluboký smutek, k úsměvu se musí nutit.
Nikdo mi nevymluví, že na každého jednou dojde. I když má David vše, co si může běžný smrtelník přát, přesto se necítí šťastný. Po Irenině odchodu zůstal hluboký kráter, měsíční krajina, v níž se najednou ocitl sám. Konfrontace. Stala se teď jeho věrnou družkou. Neustále konfrontuje svůj život s tím, co tu bylo a co tu není. A má pocit, že prochází spálenou krajinou, v níž je cítit pach shořelých emocí. Ztratil víru, že by jej v životě mohla potkat láska. Teď, s odstupem času, si uvědomuje chyby, jichž se dopustil ve vztahu ke své rodině. Jenže nemůže nic vzít zpět, čas nelze vrátit a jediné, co mu zbylo, je šedivá krajina, jež se v jeho nitru rozprostírá stále víc. A je to na něm znát...
