Děti mají mít nastavené mantinely, samozřejmě pro každé dítě jsou jiné, ale je potřeba mít na zřeteli, že některé by měli platit pro všechny. Mimo jiné, v článku jsou pouze příběhy ze života, které odpovídají danému problému, nikoli záměrná kritika. Nechápu tedy, proč by autorka měla páchat nějaké škody, tady se nepraví, že by do nějakých situací přímo zasahovala. Myslím si naopak, že ti, kteří tento problém zlehčují nemají ve svých názorech na výchovu úplně vše v pořádku.

Mluvíte mně z duše. Každé dítě má právo vědět, co ještě může a co už je za hranou. Ale ono je mnohem jednodušší nechat ho nebo ji růst jako dříví v lese s tím, ať se svobodně rozvíjí.

Víte, že ten vzteklý chlapec může být nemocný nešťastník? A rodina, včetně babičky, nešťastná, neboť toto dítě nelze "vychovat" tak, jak Vy si představujete? Nevíte? Hlavně že pomlouváte.

Víte, že dítě má být přiloženo k prsu, kdykoliv "má hlad"? Vaše představa, že zřejmě má být kojeno podle hodinek je nejméně třicet let zpozdilá.

Období tzv. negativismu je normální součást dětského vývoje někdy kolem třetího roku jeho života.

V naší rodině se traduje, jakou scénu jsem ztropila, když mi byly tři a rodiče mi nechtěli v Bílé labuti koupit panenku, která se mi tak strašně líbila. Válela jsem se prý po zemi, kopala nohama a řvala jako tur. Rodiče se stoickým klidem počkali, až mě amok přejde, panenku mi stejně nekoupili a ze mně nakonec vyrostla normální a dost samostatná holka. Ta památná scéna mě ale naučila, že nemusím mít všechno, co vidím, což vůbec není špatný vklad do života...

(P.S. Maminka mě kojila do dvou let :-)

Všimla jste si, že nevychovanné děti jsou vždycky ty cizí?