Hm... Kdopak takové dítě asi vychoval?

Když mi umřel otec - přišel zvláštní pocit, člověk jej nepotřebuje, (já ženatý mimo), ale on chybí ! Poté, na zahrádce kopřivy - já splachovadlo WC v ruce, maminka nestíhala. Tak jsem ji u rekreační chalupy vystavěl výměněk, od SAT po ÚT plyn. Odžila zde 10 let a já byl nesmírně hrdý ! Pak 3 měsíce v LDN - na konci stál u její postele a dospěle plakal. Je toto má milovaná maminka, nebo již pasivní, živý kus organické hmoty ? Druhý den ráno v práci - na mobilu zvnoní - Vidím číslo LDN .

Při dnešním způsobu života se často stává, že děti jsou různě po světě a plně zaměstnané. Nejlepším řešením je, když se rodiče rozhodnou přestěhovat blízko k dětem, opustí místo, kde mají kořeny. Pro mnohé je to velmi těžké, nechtějme však po dětech, aby se stěhovali do bydliště rodičů.

Tak, ač ne vždy je radno staré stromy přesazovat do jiných ,,vesmírů". Ale dá se, když nedojde k zpřetrhání pout i kořenů

Tak pokud jde jen o popsaný případ, kdy člověka strčí do domova důchodců jen, aby se mohl prodat byt nebo dům, tak je to samozřejmě špatně.

Ale oni tam senioři končí i z jiných důvodů, obvykle proto, že už nemají sílu na samostatný život a potomci nemají možnost se o ně starat. Buď žijí daleko nebo mají malý byt apod. A i tak platí, že ten člověk musí být alespoň trochu soběstačný (najíst se, dojít si na WC apod.).

Moje řeč. Maminka také byla asi 3 měsíce v domé seniorů. Pak se ale zvedla, šla zpátky do svého bytu a byla tak dobrá, že si třeba sama objednala a převzala velkou krabici inkontinenčních pomůcek na spani.

A když vloni zemřela, tak jsem tu krabici odvezl do toho domova a ony velmi srdečně děkovaly. Prý tam budu mít za 10 let protekci. To nechápu, to mi přece ještě nebude 80.

Ne vždy a ne všude jsou možnosti. Rodiče žili v domečku se zahradou a hospodářstvím, 3 děti rozesety po svetě. Tatínek zemřel a najednou zjistíte, že v téže ulici máte skoro 10 zchátralých domků, kde žijí samotné vdovy. Hospodářství vybito, na zahradu už nemají sílu, za pár let už nemají sílu z toho domku ani vyjít, provést osobní hygienu, neboť si v 60ti myslely, že stále do té vany vlezou atd, atd. V pracovní dny telefon ze 150km vzdáleného města, o víkend návštěva. Mezitím vám hlavou běží film, co budete dělat, když vám máma druhý den třeba jen nezvedne telefon. Jeden den to přišlo, volala jsem ji RZ a nemohli se k ní dostat, aby ji odvezli. Nakonec vše skončilo happyendem. Maminka je v "chudobinci", jak říkáte, duševně rozkvetla, na prahu devadesátky mi s pláčem řekla, že je konečně v životě šťastná.

Tentokrát karma. Moje maminka r.1923 dožila ve svém bytě a jen zlomenina krčku ji z něj loni vyhnala.

Jiří, ten letopočet tam nějak nesedí.