Stalo se dnes jakousi módou neustále podrývat sami sebe a špačkovat na náš český charakter. Jací jsme prý sobečtí, žijeme jen v konzumu, neumíme plnohodnotně žít, jsme rasističtí, chladní, zkrátka tupé stádo ovcí.

Nemyslím si to. Dle cizinců jsme vstřícní, komunikativní, inteligentní, pracovití, veselí pohodáři.

V 70 letech dělali novináři u nás pokus: doprostřed rušné ulice v Praze postavili poměrně velký balvan a bavili diváky záběry tím, jak jej řidiči poslušně objížděli. Po hodině kdosi zastavil, vystoupil a kámen odvalil ke kraji. Byl to německý turista.

Ovšem od té doby se mnohé změnilo. U nás doba normalizace a obecné poslušnosti už dávno skončila, v Německu naopak začala.

Pokud vy sama stav ve vašem době kritizujete (zřejmě oprávněně), a pokud znáte pravé viníky rozbrojů a jejich oběti, a pokud vy sama voláte po aktivním řešení, potom sepište petici o porušování pravidel vzájemného soužití, vyjmenujte v ní viníky i jejich skutky, obejděte ostatní nájemníky k podpisu a odneste jí na úřad k přestupkové komisi.

Tak co, uděláte to? Nebo raději napíšete další blog?

Morálka je pokřivená, věk aktérů pak ani nehraje roli. Horší je to, že jde i o nosnou část výroků - normy, přímo se linoucí z Hradu ! Jde mi o ony výroky, které říkají, že sankce uvalené na režim diktatury - násilí, je třeba zrušit ! Jinými slovy řečeno, pokud v paneláku soused rdousí ženu - člověče nevšímej si toho, asi tam prodělávají nějakou chřipku ! Naopak, večer spolu běžte na pivo a kooperujte pospopu. Vždyť ten násilník soused, je jinak i docela závabný člověk a i umí opravovat auta .... I službu ti udělá ... Nehas, co tě nepálí ...

Je to již asi 25 let, ale já se doposud nemohu zbavit onoho špatného pocitu z toho, co jsme udělali nebo spíš neudělali.

Vracel jsem se odpoledne z práce a několik domů od našeho ležel u vchodu do domu "očividně opilý" muž. Ulice to je živá a tak jsme ho s odvráceným zrakem obešli.

A když jsem byl doma asi hodinu, tak jsme z okna viděli u toho domu pohřební vůz. Typický příklad lidské lhostejnosti.

Na to je jediná rada, Juro. Konat dobré skutky. Jenom tak bude váš hřích smazán. A zde je ta zásadní otázka: jste toho schopen?

(dobrý skutek ovšem neznamená osobní obohacení)