vztahy rodičů a dětí jsou někdy složité ale zároveň to nejkrásnější co v životě máme

Mělo by to tak být. Ale když jste vlastnímu rodiči v podstatě lhostejný, nic krásného na tom není.

To téma je na mega blog knihu. Já si to srovnal - Děti, jako vrcholná hodnota všeho, podstatná naplněnost smyslu života. Vytvořit jim manželský příklad a předpoklady, aby člověk byl pak co nejdříve překonán. Myšleno , sednout si bokem na rodičovský bobek a sledovat, jak konají. Pokud člověk usoudí, že jim to jde - život byl naplněn. Tak, jako neexistuje ideální manželství - podobně bývají kopliklované mezigenerační vztahy. Život, čas jde ve fázích - ono se to nakonec k radosti všech, přece jenom protne ... Není špatných dětí - pouze špatných rodičů ...

Víte, je krásné když si uvědomíte, že vás nikdo "nemusí" mít rád. Že vy jste LÁSKA. Kdo nemiluje sebe, neumí milovat druhé. Mějte trpělivost s tím, co nemůžeme změnit. Moc Vám rozumím. Ale můžeme milovat i ty, co nás dvakrát nemilují... Proč ne? Každý má nějakou hezkou vlastnost, co za to stojí....