Výňatek z tzv. smlouvy postupní, kterou přebírali desetihektarové hospodářství moji rodiče od tatínkových rodičů v r. 1948. Z ní vyplývaly závazky a povinnosti "pánů nastupujících" vůči "pánům postupujícím" do jejich smrti. V té době bylo dědovi 65 let, babičce 56. Např. šlo o naturálie - 400kg žita, 600kg pšenice, 200kg ječmene, 1000kg žlutomasých brambor. Kolem Vánoc 80kg vepřového masa, 26kg čerstvého másla, vejce, mák, přebraný hrách, každodenně mléko. 4kubické metry dubového dříví(rozřezané a rozštípané), 1500kg hnědého uhlí. Na požádání každoročně konat dvouspřežní koňské povozy v okruhu 10km, k tomu dodají kočár a kočího. 14 dnů před sv. Václavem dvě zdravá prokrmená kuřata.(děda byl Václav). Dost si toho naporoučeli na výměnek. Po vzniku JZD byli rodiče ušetřeni tyto nehorázné závazky plnit a prarodiče pobírali svůj důchod. K tomu si krmili prase a pár slepic. Dožili se požehnaného věku.

Za blbost se platí a ve stáří to platí dvojnásob. Takže místo toho, aby vám stará paní prodala byt a syn jí teda přestěhoval za peníze z prodeje bytu až nadosmrti někam, kde bude mít péči atd. Tak přijde autorka článku, plivne na synátora a nechá babku v prochcané posteli. Paní Vlachová! Za ten pobyt se prostě musí platit a jenom důchod to nepokryje.

Vzpomněla jste, Heleno, Nerudovu báseň Dědova mísa. Tu jsme se ve staré škole učili nazpaměť - a učitel nám vysvětlil i smysl té básně. A v čítankách bývaly také různé příběhy, které nás vedly k tomu, abychom si starých lidí vážily. Vzpomínám např. na tento: Stařeček sadí do země stromek a chlapec se ho ptá: "Proč sadíte, dědečku, strom, ten roste dlouho, jeho ovoce se už asi nedožijete?" A starý pán mu odpoví: "Nedožiju se já, dožijí se jiní, chlapče. Vykonat něco pro druhé, je smyslem našeho života." Ptám se - nejen rodina, ale i společnost, média a škola, nezanedbávají něco důležitého? Citovou výchovu dětí? ) Díky za tento článek, Heleno, karma.

Diskriminace dříve narozených...viz další článek http://hannig.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=599812

Když jsem pracovala na studentských kolejích, říkávali mi arabští studenti, že se těší, až budou staří. Ptala jsem se proč?! Přece protože budeme ctění a vážení, kdežto dneska nám každý říká, abychom mlčeli a nepletli se do věcí, kterým pro své mládí nerozumíme. Inu, jiný svět. Jedna z mála věcí, které Orientu nelze upřít - úcta ke stáří.

Připomněla jste mi jednu žádost na bytovou komisi, kterou jsme řešili. Důchodkyně nás žádala o snížení nájmu, že po smrti manžela už to finančně neutáhne. Byt byl 4+1 přes 100 metrů čtverečních. Jediné, co jsme jí mohli nabídnout, bylo přestěhování do menšího bytu, což odmítla.

Ono je sice hezké, že většina důchodců se nechce na stará kolena stěhovat a dožít v místech, jež jsou pro ně známe, ale taky nemůžou očekávat, že pronajímatel jim to bude sponzorovat.

Myslím si, že každý by měl zavčasu počítat s variantou, že zůstane na stará kolena úplně sám a podle toho se i zařídit.

Samozřejmě i dříve ( za 1. republiky respektive Rakouska-Uherska) se našla hyeny, které svým rodičům, kteří byli na svoje děti více odkázaní než dnes, nedali ani najíst. Ale společnost to brala negativně, většinou si starých lidí vážili, oceňovali jejich moudrost a pomoc.

Dnes je preferován výkon, majetek, chlubení se počtem "lajků" na sociálních sítích, drahým autem nebo značkovým oblečením. Mám pocit, že téměř nikdo z mladých neuvažuje o tom, že by měl svým rodičům ve stáří nějak pomáhat, a to ani hmotně, ani citově.

Mnoho se napsalo o výminkářích, jejich hladu a opuštění. Doba je myslím v tomto stále stejná, bohužel.

celé dějiny světa jsou založeny na penězích, už středověcí hrabata vyplácela ze zajetí, z dluhů, uplácela soudy, podplácela panovníka. Kolik milionů párů bylo spojeno na základě vyplacení odstupného, zaplacení ostatních dětí, když grunt byl jeden a dětí šest.-- Život prarodičů na vejminku byl více smutný, než veselý. Hospodyně určovala, co se donese na dvůr, kolik krajíců, kolik másla, mléka. Lékařská ošetření prarodičů prakticky neexistovala, maximálně čaj z bylinek a vroucí modlitba. Dnes jsou lidé zhýčkaní, stáří má přinést i skromnost a snaha mladým pomoct, mají to také těžké, často žijí ve stresu, o finance se hádají, mají půjčky, nemoci se jim nevyhýbají a trable se stále častějšími úlety, vztah ztěžují

Naprosto vynikající blog! Moc děkuji - Vít Olmer