Žít a nechat žít..

A příště nám napište povídánku o tom, jak dlouho tomu chlapovi to jeho velký předsevzetí vydrželo.

Nene, milostivá autorko. Dokud budete do svých povídek projektovat svá vlastní morální, psychologicky nevěrohodná přání, zůstanete na úrovni psaní o tom jak Aljoša s Marusjou ke štěstí při sklízení zrna na kombajnu přišli.

A abych byl konkrétní. Co je na této Vaší povídánce nevěrohodného?

I kdyby taková osůbka vzbuzovala sebevětší lítost, ať již fóbiemi nebo uhastrošeným oblečením, přes oblibu u šéfa za účetnické zeštíhlování, tak nikomu nevydrží předsevzetí se k takovému člověku chovat ohleduplně a podobně ... prostě proto, že ten člověk celou svojí bytostí takové jednání nevyvolává a "neo socialistickým morálním realismem" lidskou povahu nepředěláte. Předělat byste musela svoji hrdinku. A vlastně celou povídku.

A abyste věděla názorně o čem mluvím, najděte si komedii "Služební román" Eldara Rjazanova. To je přesně ta anekdota, kdy autoři předkládají divákům sice milou komedii, ale postavenou na v podstatě stejném nevěrohodném základě, i když jej zvěrohodní v daném případě kariéristickými snahami účetního, který se začne dvořit své nevzhledné šéfové. A samozřejmě ji předělá, že se z ošklivého kačátka stane krásná labuť.

Vážený pane, děkuji za komentář. Nemyslím si, že to, co na svém blogu publikuji, je pokaždé idylické. Spíš naopak. Děkuji za doporučení knihy na přečtení, ale věřte, že už jsem hodně velká holka, která si vybírá knihy sama. Vím, že nikdy nedosáhnu velikosti, jako např. John Kennedy Toole svým románem Spolčení hlupců, ale i tak. Psaní mi přináší radost. A se svým psaním musím umět přijmout i skutečnost, že mi kdosi bude podsouvat svůj názor. Přeji hezké dny a raději mě nečtěte.