Zesnulá

Vyprávění o seniorce, která ovdověla, ale nedokázala žít sama, našla si přítele a byla s ním šťastná...

Motto "Na rtech má přetvářku, kdo nenávidí, ve svém nitru chová lest." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými)

Tak stará Hrdličková už to má za sebou. V necelých osmdesáti třech odešla. Poslední dobou nevypadala dobře, ani z bytu nevycházela, nikdo za ní nejezdil a minulý týden ji našla pošťačka mrtvou. Snad mrtvička, nebo třeba umřela ze samoty. Až do smrti svého posledního nebožtíka vypadala velmi dobře. Co jí také scházelo. Život si uměla zařídit a nikdy jste ji bez chlapa neviděli. Až ty poslední dva roky To umřel ten její poslední a musel být o takových bratru deset let mladší. A navíc. Hrdličková si vybírala jen ty, kteří za něco stáli, jako by byla něco víc. Nikdo ji v naší ulici neměl rád, mám na mysli naše ženské, které si tak rády sednou na lavičku a popovídají. Hrdličková mezi nás nikdy nezapadla. Kdo ví, odkud ji vítr přivál, nikdo neví přesně, kde její děti žijí. Moc jsme je tady nevídali, to ona spíš jezdila za nimi.

Ženské o ní říkají, že když ovdověla poprvé, její děti si ji přehrávaly jak horkou bramboru. Nikdo z nich ji prý nechtěl. A ani se nedivím. Nám přišla taková nafoukaná, nikdy si s námi ani nepopovídala. Nafintěná, taková frajle, ale nevím, na co si hrála. A pak, když klofla toho Kováře, to jí teprve stouplo sebevědomí. On byl odjakživa na ženské, povídalo se o něm, že to byl Žid a jeho příbuzní skončili v koncentráku. Židy nikdo nikdy neměl rád, jsou jen na peníze a ten Kovář jakbysmet. Vždyť si vezměte tu jeho vilu. Kdo mohl takovou dřív mít? A Hrdličková se tam usalašila. A jak se spolu vodili, jen dráždili lidi. Dostal zpátky tři činžáky v restituci. Za komunistů by mu dali. Vybírat činži a žít z toho. Kdepak, to byl jiný pořádek. A taky říkala Černá, že občas vídala Kováře s Hrdličkovou, jak si to štrádují do starožitnictví, co je u ní na rohu. Něco tam nosili, pak odcházeli z krámu s prázdnýma rukama. S prázdnýma rukama, to ano, ale s plnou peněženkou. Kovář tam prý chodil prodávat cenné věci. Lidi říkají, že tam prodávali věci, které zbyly po Židech. Říká se, že Kovářův otec vše schraňoval, a vidíte to. Ve válce skoro většina Židů zahučela, skončili v plynu, a kdo z toho nakonec měl? Starý Kovář a jemu podobní. Černá se zeptala toho mladého kluka, který v tom starožitnictví prodává, a ten jí to potvrdil. Že tam Kovář nosí starý míšeňský porcelán, také broušené sklo a zlaté švýcarské hodinky. To se jim to pak žilo a Hrdličková nám to dávala znát. Kovář se všude chlubil, jakou má novou ženu, jak umí vařit, a že ji prý přihlásil do kurzů šití, aby mu všívala klíny do kalhot. Že je ani dopnout nemůže, tak dobře vaří a peče. A prý nad její roládu s čokoládovým krémem nikdo nemá, aspoň takhle se nechal Kovář jednou slyšet v hospodě. Když už tam zavítal, bylo to jen samé, ta moje Dáša, jaký teprve s ní je život. Jenže všeho do času. Ta jejich láska neměla dlouhého konce. Kovář česal třešně a spadl ze žebříku. Krvácení do mozku a konec. 

S ženskými jsme si myslely, že aspoň po Kovářově smrti se Hrdličková začne víc družit. Mám na mysli, víc k nám se družit. Přece, kdo nejlíp pochopí ženskou než jenom ženská. Jenže jsme se mýlily. Chodila v černém, hadry měla nové a pěkné, ale kolem nás pokaždé prošla a skoro ani na pozdrav neodpověděla. Černá pak přišla s novinkou, že ten mladý ze starožitnictví říkal, že tam Hrdličková donesla obraz. Prý od nějakého holandského mistra. Vyplatili jí za něj padesát tisíc, prý to bylo hodně pod cenou. Originál, který měl cenu daleko vyšší. Prý bábu okradli. Ale stejně. Vezměte si to. Ona zůstala po Kovářově smrti v jeho vile a ještě si přišla k padesáti tisícům. To aby se pak nad námi nepovyšovala. Vždyť vlastně ten obraz ukradla a místo, aby ho třeba darovala Národní galerii, ho prodala. A to se podržte. Odjela na nějakou exotickou dovolenou. Vždyť kolik jí může být? Takových sedmdesát pět a ona si odjede k moři, místo aby přemýšlela o tom, jaké kolumbárium bude pro ni nejlepší. To my ženské z ulice bychom nejely nikam. Všude samý terorista, nebo vám můžou dát drogy a ještě vás prodají na orgány.I když už nejste mladí. Dnes jsou lidi schopni zpeněžit úplně všechno. Třeba i ledvinu starého člověka.

Když se vrátila z dovolené, přišla nám, že je celá taková vyhlazená. Opálená byla, ale copak je zdravé se v takovém věku opalovat? Můžete dostat rakovinu. A také to nadělá jen samé vrásky v obličeji a stará ženská jako bych jich neměla víc než dost. Kosáková to nějak nemohla vydržet, aby se Hrdličkové nezeptala, kdeže to vlastně byla, že je tak báječně opálená. A že prý se letěla ohřát na Kypr. Jakmile nám zmizela z očí, říkaly jsme si, že ta ženská snad nemá ani trochu rozumu. Lehce přišla k padesáti tisícům a myslí jen na sebe. Vždyť má taky děti, proč jim nic nedá, to snad ani nemůže být pořádná máma, když se nepodělí. A Voráčková řekla, jestli jsme si taky všimly, že Hrdličková nějak zhubla. A oblečená byla, jako by šla na rande. V tomhle věku. Člověk by se měl oblékat úměrně věku a ne si hrát na mladici. 

Vše se ukázalo za týden. Sedíme takhle se ženskými, zrovna Kropáčková povídá, že nejlepší je dát do guláše víc cibule, aby měl šmak, když se tu najednou před námi objeví Hrdličková. A ne sama. Jde zavěšená do chlapa, který je očividně mladší. Jako dvě hrdličky. Hrdličková si snad řekla, že na stará kolena bude dělat čest svému jménu. Měla by se stydět. Stáří se s mládím nesnáší, to říkávala už moje babička. A na ni každý dal. Některé ženské jsou opravdu nestydaté. Ale za všechno může i tahle doba. Když se díváte na seriály, každý tam spí s každým, partneři se střídají, jeden odejde a je tu vzápětí druhý. Myslela jsem si, že si z toho berou mustr jen ti mladí, ale vidíte, že i taková Hrdličková v těch seriálech našla inspiraci. Jeden chlap jí zemře, už má dalšího, ten zase umře a ona má zase nového. A ještě mladšího. Ani jsme si nechtěly představit, jestli oba spolu, víte co. Já jsem s mužem přestala před padesátkou a věřte, že jsem byla ráda, když to skončilo. Jenže včera přilétla Buřtipánová s tím, že její neteř bydlí poblíž Hrdličkové a že je jí vidět do ložnice. A vůbec si ta ženská nezatahuje žaluzie. A že to Hrdličková s tím svým novým a mladším dělá. Jako v těch seriálech. 

Včera na mě někdo zvoní, bylo to takhle navečer. A ony to dvě ženy. A jestli prý mám doma bibli. A já na to, že ne, kdepak takové knihy u nás. A ony že by si rády se mnou o ní popovídaly. Byly to příjemné paní, tak jsem je pozvala dál. Že jsou od těch, jak se jim to říká, víte, paměť už mě zlobí, no že jsou od těch jehovistů. Že už bude konec světa, že je svět jeden velký hřích. Dávaly mi nějaký leták a tam bylo napsané "Rezoluce", že se tam píše o konci světa. Já si ale myslím, že v tom slově rezoluce byla chyba. Místo z tam mělo být v. A když jsem je tak poslouchala, dávala jsem jim za pravdu. Vždyť kdy to kdy bylo, aby chodil chlap s chlapem a ženská se ženskou, aby měla stará bába mladého chlapa. Jo, hříchu je kolem nás moc, člověk to viděl na staré Hrdličkové, která si žila, jako by tu měla být do stovky. Možná ještě déle. A vidíte, už je v pánu. Moc hezky jsem si s těmi paními popovídala, někdo to halt umí. Úplně mi to připomnělo, když jsem byla malá a pan učitel nám četl Káju Maříka. Toho jsem poslouchala jedním dechem. Zrovna jako tyhle dvě paní. Líp by to ani taková Vlasta Javořická nevyjádřila jako tyhle dvě paní, když povídaly o tom, v jakém my to zkaženém světě žijeme. Každý z nás je prý hříšník, ale já si stejně myslím, že taková Hrdličková měla těch hříchů víc než já. Copak mě by kdy napadlo, abych chodila s mladším amantem a myslela si, že se to sluší? Ale o mrtvých jen dobré, pohřeb je za týden a my se tam půjdeme se ženskými podívat. Je přece slušnost dát poslední sbohem...