Moje dcera migrantka

Vyprávění matky, jejíž dcera se provdala do Francie, její muž pochází z Afriky, čekají spolu dítě. Jaké to je, když vaše dcera žije v cizí zemi.

Motto "Mrtvé mouchy způsobí, že mastičkářův olej páchne a kvasí, stejně působí špetka pomatenosti, je-li ceněna víc než moudrost a čest." (Kazatel, Životní zkušenosti)

Hodně se v dnešní době mluví o migrantech a já musím připustit, že i má dcera mezi ně patří. Provdala se do Francie za muže, který pochází z Alžíru. Seznámili se na stáži ve Velké Británii a odtud se přesídlili do Francie, odkud Kamil pochází. Narodil se ve Francii, i když jeho rodiče jsou původem z Afriky. Jeho rodina je rozptýlena po celém světě a neřekla bych, že je jim to proti mysli. Pravidelně se scházejí, i přes velkou vzdálenost, jež je dělí, najdou si pro sebe čas, aby se sešli. Jejich pospolitost by jim mohla závidět nejedna česká rodina.

Stýská se mi. Velmi se mi po mé dceři stýská, ale nic s tím nenadělám. Trochu se viním z toho, že jsem jí k odstěhování mohla pomoci i já. Tím, že jsem se rozvedla s jejím otcem, našla si někoho jiného a ona si se svým otčímem nikdy nerozuměla. A tak je pryč. Žije na jihu Francie, místní obyvatelé ji přijali, a i když se v dnešní době tolik mluví o imigrantech, má dcera říká, že si ničeho nevšimli. Život se jim odvíjí v intencích, jaké byly před imigrační vlnou.

Dcera je těhotná a její syn se má narodit každým dnem. Má to být na Valentýna. Ve Francii to funguje jinak než u nás. Rodičku po třech dnech pouští domů z nemocnice, je to tam o něco lepší než v takové Anglii. Tam jde rodička domů už druhý den. Žena může být tři měsíce na mateřské, pak se k ní může přidat rodičovská dovolená a po půl roce následuje návrat do práce. A dítě putuje do jeslí. Dcera patří ke střední vrstvě, mohli si dovolit koupi domu, ale doma s malým si bude moci dopřát jen půl roku.

Můj zeť říká, že má rád vše, co je české. Má českou manželku, koupil si české auto, bude mít české dítě. Podle jeho slov jsou naše děti mnohem disciplinovanější, nejsou tak rozmazlené a nevychované jako děti ve Francii či jiných vyspělých evropských zemí. Když to vše srovnám s poměry u nás, docházím k názoru, že je u nás lépe. Žijeme ve světě, který mění svou podobu a mně se stýská. Po dceři i po Čechách, jaké byly dřív. Dřív jsme měli hranice, ty se pak zrušily, aby se přišlo na to, že svůj význam plnily. Stejně tak nejsem zastáncem globalizace, protože globalizace smete kulturu dané země. Mizí tak rozdíly a to není dobře. Kopírujeme západní styl života, západní kulturu, její způsoby a mně se to nelíbí. Hodně českého se z našeho života vytratilo a bojím se, že časem budeme jen paběrkovat zbytky toho, co české je. Že se naše země změní jen ve vyorané pole, na němž budeme moci posbírat zbytky úrody, která byla tou poslední...