Osudy českého Garfielda

Vyprávění muže o tom, že se nemůže smířit s představou, že by se měl rozloučit s kocourem, kterého si jeho žena přála.

Motto "Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje k zemi? Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl." (Kazatel, Člověk a zvíře)

Kocour. Člověk by neřekl, že se takový kocour může stát předmětem manželských hádek. Náš rezavý Garfield. Svého času mou ženou hýčkaný, dnes je tomu opačně, dnes je mou ženou nesnášený. Má choť si klade podmínku, buď budeme mít další dítě, v tom případě musí jít kocour z domu, nebo už žádné dítě nebude. Vydírání, prachobyčejné vydírání, na které jí nepřistoupím. Garfield mi přirostl k srdci a nikdy bych nepřipustil, aby už s námi nebyl.

Na samém počátku všeho pohoda, jak bývá zvykem. S Terezou jsem se seznámil u nás ve firmě. Nastoupila jako nová síla, pracovala na recepci, zaujala snad každého, protože je především usměvavá. Snad to byl úsměv, jímž mě tolik okouzlila, že jsem ji pozval na rande. Chtěl jsem i sobecky zamezit, aby mě někdo jiný nepředběhl, nezadaných mužů bylo v naší firmě víc.

Tereza mé pozvání přijala, šli jsme do kina a začali se setkávat častěji. Nemá za sebou nejšťastnější dětství, zemřela jí brzy máma, výchovu za ni převzali prarodiče. Před matčinou smrtí vyrůstala v rozvedené rodině, otec o ni zájem nejevil, ona se tak s ním nevídala. Nějakým způsobem se na ní dětství podepsalo, prarodiče ji v mnohém rozmazlovali, v mnohém byli velmi benevolentní, považovali ji za chudáčka, který zůstal na světě sám.

Po roce naší známosti jsme spolu začali bydlet, vztah probíhal bez větších zádrhelů a oba jsme uznali, že bydlet spolu má své výhody. Bývám často služebně pryč, Tereza nechtěla být doma sama a přišla s návrhem, abychom si pořídili kotě. Že si kočku vždycky přála. Musím přiznat, že jsem žádné zvíře do bytu nechtěl, dlouho jsem jejímu nátlaku odolával, ale protože umí být vytrvalá, nakonec jsem řekl ano. Neviděli jste v naší firmě šťastnějšího člověka, kudy Tereza chodila, tudy každému vyprávěla o tom, že budeme mít koťátko. Přála si kocoura, měla představu zrzavého Garfielda, zřejmě ji nalákal film a ona si doma přála mít vypečeného chlupatce. Nakonec jsme kocoura sehnali a já, ač jsem zprvu nechtěl, jsem si kocourka velmi oblíbil. Garfield měl a stále na mě má pozitivní vliv, uklidňuje mě sledovat jej, jak si hraje, jak spí, jak si pochutnává na pamlscích, jimiž jsme jej dříve oba se ženou rozmazlovali. Tereze se tak splnilo první přání.

Časem za mnou Tereza přišla s dalším nápadem. Abychom si pořídili dům. Že je byt malý, že bychom měli zahradu, kam bychom mohli chodit, Garfield samozřejmě také. Jsem dost konzervativní člověk a nemám rád dluhy. Koupí domu bychom se zadlužili, protože byla zapotřebí hypotéka. Rozhodnutí jsem odkládal, různě jsem se vymlouval, navíc jsme nebyli manželé a já jsem se ženit nechtěl. Tereza mě předběhla a sama navrhla manželství. Jednoho dne přišla s tím, že bychom se měli vzít, když je nám spolu dobře. Chodili jsme spolu dva roky, musel jsem jí proto dát za pravdu. Splnilo se jí tedy další přání a mně v podstatě manželství nevadilo.

Stali jsme se manželé, ale stále jsme neměli dům, po němž má choť toužila. Tak dlouho hledala, až jednoho dne našla vilku, která se jí líbila. Samozřejmě jsme na ni neměli potřebnou hotovost, jediná možnost byla hypotéka, již jsem zprvu nechtěl. Ale když jsem viděl, že s Terezou nepořídím jinak, než že jí ustoupím, nakonec jsme dům koupili. Opět se jí splnilo přání. Do toho otěhotněla, což jsme zatím neplánovali, ale dítěti jsme se nebránili. Na jaře se nám narodil malý David, syna jsem si vždycky přál, ke štěstí nám už nic nechybělo. Mně dozajista ne a snad ani Tereze ne, protože se jí splnila všechna přání.

Tereza je v současnosti doma na mateřské a očividně se nudí. David je přímo učebnicové miminko, nají se, spí, v noci se nebudí, ráno se kolem sedmé probouzí. Manželce se nelíbí být doma, říká, že by raději chodila do práce. Ani se jí příliš nezamlouvá bydlet v domě, protože dům vyžaduje víc práce. Sám se snažím vše dohánět o víkendu, kdy se starám o zahradu a provádím drobnou údržbu kolem domu. I když je Tereza doma, starost o dům i zahradu nechává jen na mně. To by tolik nevadilo. To, co mě mrzí úplně nejvíc, je skutečnost, že se chce zbavit Garfielda. Přitom to byla ona, kdo si ho tolik přál. Nevím, zda ji změnilo těhotenství, nebo byla vždy taková a já toto nepostřehl, přijde mi, že ji vše rychle omrzí. Se synem ji nic nebaví, dům ji nezajímá a Garfielda chce vyhnat. Někdy mám strach z toho, že přijdu domů a kocour tam nebude. Marně se snažím ženě vysvětlit, že zvíře není věc, kterou můžeme vyhodit, když ji nepotřebujeme, že je zvíře závazek, cítím se odpovědný za Garfieldův život a nechci ho nikam dát. On jakoby pociťoval, že už není vítaný, chová se tak nenápadně, má ustrašené oči a určitě mu chybí pohlazení, když nejsem doma. Je mi ho líto, mazlím se s ním, ale žena mi vyčítá, že se nemazlím se synem, což pravda není. Nechci ošidit nikoho, ani syna, ani ženu, ani Garfielda. I zvíře má svou duši a potřebuje lásku, ale Tereza to slyšet nechce, což je velmi častý námět našich hádek. Hádáme se kvůli kocourovi a bývá to často. Zvířata na rozdíl od člověka neumí komunikovat řečí, přesto dokáží vyjádřit své pocity, vidím to jednoznačně u Garfielda. Když nejsem doma, bývá někde zalezlý, jakmile přijdu, vyleze ze své skrýše a je stále se mnou. Zatímco jej manželka odhání, aby zmizel, já tak nečiním, on cítí, že má u mě zastání, a je vděčný za každé pohlazení, za každý projev pozornosti.

Vše mi připomíná pohádku o rybáři a zlaté rybce. Rybářova žena byla stále nespokojená, pořád požadovala něco nového, až nakonec skončila na dně lahve. Mám obavy z toho, že by to jednoho dne mohlo potkal i mou Terezu...