Hřích

Povídání ženy o tom, jaké to je, když nemůže otěhotnět, zda zkusí jiného partnera, či svou naději vzdá úplně, jak nakonec vše skončí, jak dokáže být život v mnohém nevyzpytatelný.

Motto"Ze rtů cizí ženy sice kape med, a její jazyk je hladší než olej, nakonec je však hořká jako pelyněk, ostrá jak dvojsečný meč." (Přísloví Šalamounova, Před cizí ženou, První sbírka)

Je léto, druhá polovina 80. let a já jsem sama. Manžel je na vojenském cvičení a já jsem na vesnici, v domku svých rodičů, kteří odjeli na dovolenou a požádali mě, abych jim pohlídala psa, naši Ladynu. Léto vůbec za nic nestojí, velmi často prší, teploty kolem 23 stupňů, ale mně to přesto nevadí. Kdykoli vysvitne slunce, svléknu se a opaluji se nahá. Není k nám vidět a já chci být celá čokoládová. Vůbec mi nevadí být sama, z ulice bývají navečer slyšet hlasy sousedů, kteří spolu hovoří, řekla bych, že mlátí prázdnou slámu, ale jsme na venkově, k němuž sláma odvěky patří. Poprvé v sobě zažívám pocit, že mám v sobě zralou malinu, velmi šťavnatou, jsem plná sladké šťávy, ve mně prýštící, a nějak je to na mně vidět. Opálená, s dlouhým copem, pěkná postava a velká chuť k životu.

Trápí mě jen jediná věc. Nemohu otěhotnět. S manželem se snažíme více než rok a stále nic, pravdou je, že se náš milostný život odehrává jen v intencích plodných dnů, vím, že muži v sexu milují invenci a kreativitu, proto ženy, marně toužící po otěhotnění, mohou být v mnohém brzdou jakýchkoli milostných hrátek a mohou nad sebou nevědomky vynést svůj ortel. Podstoupila jsem všemožná vyšetření, ale vždy s výsledkem, že jsem v pořádku. Když mi gynekolog navrhl, aby se manžel nechal také vyšetřit, řekla jsem mu, že si nejsem jistá tím, že by jakýkoli muž byl štěstím bez sebe, kdyby se o sobě dozvěděl, že je neplodný.Tuto eventualitu jsem tedy vyloučila. Pak mi můj lékař navrhl, že bych mohla být uměle oplodněna dárcem (dárci prý jsou prověřeni a jedná se prý o dobrou kvalitu), to jsem vyloučila rovněž, neboť jsem v životě zastánkyní přirozenosti, kterou by početí bezesporu mělo být. Počít své dítě někde ve sterilním prostředí nemocnice se mi příčilo. Známí mi doporučovali, abych si zavolala nějakého sokola, který by mého manžela zastoupil. Představa sokola se mi zdála nejschůdnější, ale protože jsem v podstatě ostýchavá, nevyvíjela jsem jakoukoli iniciativu a nechala opět věci přirozeně plynout.

Jsem tedy na venkově a na světě se mi líbí i přes skutečnost, že nerodím. Řekla bych, že jsem zřejmě uvnitř nějak zablokovaná a tím se mi nedaří otěhotnět. Pobýváte-li delší dobu na venkovském povětří, máte pocit, jako byste prožili obrodu, obrodu svého těla i duše. Aspoň já se cítím obrozenější než celé naše národní obrození. Krom čtení, poslechu hudby a práce na zahradě se tady toho moc dělat nedá, občas si vyjedu na kole. Jako třeba dnes. Mám tady takovou starou plečku, která může pamatovat našeho prvního prezidenta, nicméně ke svému účelu poslouží, a já ráda vyjíždím na průzkum okolí. Šlapu si to, příjemné počasí, jedu nejprve po okrskách, nakonec vyjedu na hlavní, v tu dobu velký provoz nehrozí. V dáli spatřím stojící auto a kolem pobíhajícího řidiče, když přijedu blíž, vidím, že se jedná o Volkswagen se západoněmeckou značkou (jsme v totalitě, cizinců ze Západu jsme nepotkávali tolik jako dnes). Pozdraví mě, odpovím, a on se mě ptá, zda je poblíž nějaký hotel či penzion.( Už v té době se člověku hodilo, když mluvil cizím jazykem, v tomto směru jsem byla nadčasová a krom ruštiny jsem se učila anglicky, německy, francouzsky, později jsem přidala italštinu). Odkázala jsem ho do malého městečka poblíž s tím, že když nic nesežene, můžu ho ubytovat (v tu chvíli už mi hlavou šrotoval sokol, brala jsem to, řečeno dnešním jazykem, jako výzvu). Popřála jsem mu hodně štěstí a frčela směrem domů.

Dojela jsem domů a moc jsem si nepřipouštěla myšlenku, že milý Zápaďák opravdu dorazí. Ale kdyby se přece jen objevil. Věděla jsem, že se budu chovat vstřícně, přesněji řečeno, vstřícně tělesným potřebám, sice jsem se nenacházela v plodných dnech, ale řekla jsem si, že příroda je všemocná čarodějka. Nevím ani, kolik bylo hodin, snad něco před osmou, když slyším zvonek. Vykouknu z okna a hle. Zápaďák je tady. Jdu tedy otevřít vrata, hodně dokořán, což zapříčinilo, že mlácení prázdné slámy mých sousedů na chvíli ustalo, místo toho se jim otevřela ústa (skoro jako vrata do našeho dvora), když viděli, že ke mně zajíždí auto ze západního Německa, jehož majitel je o něco starší než já, velmi pěkný, má nádherné černé vlasy a velké modré oči (na rozdíl od mého chotě, jenž je světlovlasý s hnědýma očima). Vše se odvíjelo v přirozenosti, kterou v životě miluji. Nabídla jsem mu nějaké občerstvení, pak jsme seděli, snad jsem pustila nějakou hudbu a s ní vše kráčelo v naprostém souladu. V tu chvíli nás spojovala živočišnost, nic jiného než živočišnost a my se jí věnovali až do rána. Vladimír Páral napsal román "Radost až do rána", budu jej tedy parafrázovat a řeknu, že jsme se radovali až do rána. U mě za účelem otěhotnění, u něj šlo o typickou potřebu muže, který se nebrání novému poznání. sex byl očividně jeho parketa, moje také, čili u obou shoda.  Naše Ladyna tou dobou hárala, mohu tedy říci, že jsme se všichni tři snažili o naplnění tohoto poselství a naše živočišnost a potencionální plození potomka se staly jakýmsi zhmotněním onoho poselství.  Druhý den milý, nahodilý, potencionální otec mého potencionálního potomka odjel a já konečně mohla své nohy navrátit z polohy rozkročmo do polohy sklapmo. Nic z toho nevyšlo, a protože jsem fatalistka, řekla jsem si, že to nemělo být. Každý máme někde svůj Osud vepsaný.

Léto pomalu končí, muž je stále na cvičení a já se vracím domů. "Pojď se mnou na diskotéku, mě tak štve, že jsem rozvedená, třeba se tam s někým seznámím," prosí mě má nejlepší kamarádka Eva. Na rozdíl od ní jsem vdaná, ale bezdětná, Eva se rozvedla, ale má dítě. (Každému se v našich životech něčeho dostává a něčeho nedostává, tak to jednoduše je). "Ale aspoň máš dítě, co bych za to dala já." "Já bych řekla, že je lepší, když jsi bezdětná a vdaná za dobrého chlapa, než být rozvedená máma s malým dítětem," oponuje mi. Ale abych ji trochu potěšila, jdeme večer na diskotéku, na níž jsem byla naposledy ještě před svatbou. Eva má ohromnou radost, že se jí snad splní její přání seznámit se s někým novým. Jdu jako její doprovod, po zkušenosti se Zápaďákem nemám žádného nového sokola v plánu. Eva je o dost vyšší než já, jinak jsme si typově dost podobné, i svým stylem oblečení, pouze se lišíme svou výškou. Přicházíme na diskotéku, je hodně plno, slyším dobrou hudbu a usmívám se, protože hudbu miluji, vždy mě do sebe dokáže  vtáhnout a já si pokaždé uvědomuji, jak je život krásný. Sotva s Evou usedneme k volnému stolu, objeví se před námi nádherně vysoký blonďák, (být nezadaná, touhou bych se roztekla), může mít ke dvěma metrům, tipuji, že jde pro Evu. K mému překvapení vyzve k tanci mě, Eva zůstává sedět a je na ní vidět, že se naštvala. "Jmenuji se Vašek a ty?" "Sylva." Zrovna začínají hrát sladké ploužáky, něco od Elánů, a já cítím, jak se mě Vašek lehce dotýká, a aniž jsem si to prvoplánovala, říkám si, že se mi tady zřejmě nabízí druhý osudový sokol. Ale držím se velmi zkrátka, přece jen jsem ve svém rodném městě, nepotřebuji, aby se kolem mě šířily drby, které se i tak o mně šíří. Zatímco Eva naštvaně odešla, já setrvala až do konce, Vašek tam byl s kamarády a odvezli mě pak domů. Domluvili jsme si rande na příští den, chovala jsem se naprosto nezodpovědně. Vdaná a nevěrná. Vašek přijal mé sdělení, že jsem vdaná, bez námitek a chtěl hlavně být se mnou co nejvíc. Opět jsem sáhla po přirozenosti možného otěhotnění, svou nevěru jsem si omlouvala tím, že je v ní moje chtění, moje chtění stát se matkou. Několikrát jsme se spolu vyspali, věděla jsem, že musím vše utnout na samém počátku, jinak se z toho rýsoval pořádný emocionální karambol, Vašek mi dával něco, co jsem předtím nezažila, nešlo jen o tělesnost, ale o duševní souhru, přesto jsem o rozvodu neuvažovala, dítě se stalo prioritou veškerého mého konání. Ale ani s Vaškem jsem neotěhotněla, měla jsem v sobě pořádný blok a nevěděla jsem, jak se jej zbavit.  Člověk by tzv. neměl tlačit na pilu, což jsem dělala, a podle toho jsem každým měsícem menstruovala (aspoň jsem nemusela užívat žádnou antikoncepci).

Manžel se vrátil domů a s ním i obvyklé věci, další sokoly jsem si zakázala a uvažovala o adopci dítěte, vůči níž se můj muž rezolutně postavil. Nesouhlasil s ní. Ve chvíli, kdy už jsem vše vzdala, jsem otěhotněla. Někdy v listopadu. Životem zkoušená, tak bych se charakterizovala. Více než dvě třetiny těhotenství jsem musela odležet v nemocnici, stala jsem se dočasným inventářem místní nemocnice, byla jsem jak Robinson na opuštěném ostrově, kterým byla dočasně má nemocniční postel. Bohužel žádný věrný Pátek nablízku. Přísný zákaz návštěv, přísný zákaz si sednout, přísný zákaz chodit, krom ležení jsem neměla nic povoleného. Prognóza velmi nejistá. Své dítě jsem vybojovala a narodil se nám zdravý syn, tolik podobný svému otci. Když jsem se vrátila z porodnice, můj choť se choval podivně, za jeho odtažitým chováním se ukázala být jiná žena, za níž posléze odešel. Zvláštní jsou cesty našich životů.  Dnes si říkám, že mě možná můj Osud varoval, že bych se svým mužem dítě mít neměla, protože na rozdíl ode mě viděl, jak se vše bude dále vyvíjet,..