Druhá šance

Příběh o ovdovělé paní, která se cítí sama a která ztrácí chuť dále žít. Rozhodne se svůj život ukončit, ale je to řešení?

Motto"Proste, a bude vám dáno, hledejte, a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno." (Nový zákon, Matouš, O vyslyšení proseb)

Ovdověla jsem celkem brzy, ve svých pětašedesáti, manžel dostal mozkovou mrtvici, měl tedy rychlou smrt. Kdyby byl přežil, byla by otázka, zda by nebyl odkázán na pomoc jiných a pak by jen musel přežívat až do svého skonání. Kdybych si já sama mohla vybrat, pak bych uvítala smrt ve spánku, ale někdy mě přepadá myšlenka, co kdybych už vše ukončila, skočila třeba pod vlak a byl by konec. V životě jsem se strašně nadřela, nikdy jsem se ničím nevyučila a dělala jsem jen pomocné práce v zemědělství. Vstávala jsem před čtvrtou, abych obstarala krávy, pak jsem dřela na poli, že jsem se kolikrát ani pohnout nemohla. Můj muž Jiří to samé. Jen samá dřina a málo peněz. A k tomu všemu naše čtyři děti. Rodila jsem ve skutečnosti pětkrát, ale dvojčata mi umřela. Narodila se nedonošená. Přiznávám, že jsem ani netruchlila, protože jsme měli co dělat, abychom se uživili. Nikdy jsem na děti moc nebyla, nikdy jsem to s nimi moc neuměla, neuměla jsem si s nimi hrát, neuměla jsem si s nimi povídat, nebyl čas, a když už nějaký byl, cítila jsem se sedřená a byla jsem ráda, že si můžu lehnout a nikdo po mně nic nechce. Naštěstí jsme měli čtyři děti, které si samy vystačily, pomáhaly jeden druhému, staraly se o nejmladší. Muž s nimi měl větší trpělivost než já, ten si uměl najít čas a vyjít si s nimi třeba do lesa. Já ne. Já měla jen svou práci a domácnost. I když se za mou prací skrývala nesmírná dřina, pro mě znamenala únik od dětí, k nimž jsem si nikdy zvláštní pouto nevytvořila a teď se mi to nějakým způsobem vrací. Ovdověla jsem, a abych nezůstala úplně sama, děti mi navrhly, abych střídavě žila jeden měsíc u Milušky, jeden měsíc u Renaty, jeden měsíc u Vaška a jeden měsíc u Ládi. Necítím se doma ani u jednoho z nich, mám pocit, že všude jen překážím. A také mi vadí vnoučata. Opakuje se stejná historie jako s mými dětmi. Neuměla jsem s nimi být, a neumím být se svými vnoučaty, všechno mi jde na nervy, lehce se rozčílím a vůbec mě nic nebaví. Nečtu, neluštím křížovky, nemám žádné kamarádky, občas se sice podívám na televizi, ale seriály mě nudí, navíc si jejich děj ani nepamatuji. Celý život jsem prožila na vesnici, teď pobývám ve městě a řekla bych, že to je jediné pozitivum mého vdovství. Nejvíc se mi líbí město, v němž žije Láďa. Ráda si vyjdu do místních parků a jen tak chodím, dá se říci, že jen tak bezcílně bloumám. Nechce se mi být v malém bytě se snachou, i když se ona ke mně chová mnohem lépe než moje dcery. Říká mi, maminko, a nikdy po mně nechce žádné peníze, ani Láďa, zatímco ostatní děti ano. Nevím, čím to je, ale nedokážu vystát Láďovy děti, Davida a Lídu, jdou mi ze všech vnoučat úplně nejvíc na nervy. A přitom jsou oba ke mně hodní, ale chtějí si se mnou povídat. A mě povídání s nimi unavuje, jako mě unavovalo i kdysi. Připadám si odepsaná, a přitom nechci být odepsaná, vždyť na svůj věk vypadám celkem dobře. Zajímavé, že i když jsem se v životě tolik nadřela, jako stará odepsaná babka bezesporu nevypadám. Zachovala jsem si štíhlost, pořád mám pěkné husté vlasy, s minimálními šedinami, obličej nemám moc vrásčitý, ale k čemu mi to je, když jsem sama. Jsem sama jako žena. Kdo to nepoznal, těžko pochopí. Láďa mi říká, abych se šla podívat do nějakého klubu důchodců, ale mně se tam nechce. Jsem zřejmě praštěná nebo co, když si říkám, že nejsem žádná důchodkyně, přitom jí jsem. I když je mi přes šedesát, jako bych uvnitř neumřela, jako bych uvnitř byla tou mladou dívkou, která touží být milována. Když tak o všem přemýšlím, pak asi hlavním důvodem, proč jsem tak podrážděná, je asi to, že nechci být sama jako žena, že i když jsem ovdověla, pak by to nemělo znamenat zanevřít na život a už jen to nějak doklepat do smrti. Vždyť jak tu mohu být ještě dlouho? Dvacet let nebo ještě víc? Prý se prodlužuje věk, ženy žijí déle. Ale prožít dvacet let a cítit se opuštěněji než zatoulaný pes, mělo by to nějaký smysl? Neberu žádné prášky, občas nějaké na spaní, jinak jsem fit a to jsem prosím celý život dřela jak barevná, tak nějak se to říká. Moje tělo je fit ale co moje duše? Nikdy jsem se nezaobírala svou duší, ale teď, kdy musím trávit svůj čas u dětí, mě toto vytane na mysl až přespříliš často.

Včera mi Láďa řekl, že jedou na dovolenou do Chorvatska. Čekala jsem, že mi to nabídnou. Nikdy jsem u moře nebyla a jela bych tam ráda. Ale všichni si asi myslí, že bych tam asi umřela nebo co, jinak nevím, proč mi to žádné z dětí nenabídne. Možná proto, že jsem s nimi také nikam nejezdila. Jenže to nešlo, nebyly peníze. A ani teď nemám žádné peníze, abych si mohla dovolenou zaplatit. U Ládi po mně nikdo nic platit nechce, mohu si svůj důchod ušetřit, je to jediné moje dítě, které se takto chová, zato, když jsem u zbývajících třech, všichni ze mě všechen důchod nějak vydyndají, a tak, když se vracím k Láďovi, necinkám ani mincí, nemám vůbec nic a čekám, až mi přijdou další peníze. A z nich bych si dovolenou u moře nezaplatila, protože pak bych neměla nic k Milušce nebo Renatě či Vaškovi. Oni se naučili s mými penězi počítat. Přitom pracují. Nikoho nezajímá, že bych ráda jela k moři, nikdo se mě na nic neptá, holt už mě odepsali a čekají, až zaklepu bačkorami a jim aspoň ubude starost. Nějak mě to vzalo. Nepamatuji, že by mě něco od smrti Jiřího tak zasáhlo. Chce se mi z toho brečet a zas mě napadá, jestli by nebylo lepší, abych už nebyla, měla bych pokoj a oni také. Všechno se ve mně svírá a mně se nechce žít. Nechce se mi žít už hodně dlouho, jen tentokrát to pociťuji nějak víc a vůbec nevím, co s tím mám dělat.Vlastně mám prášky na spaní, ty jsou určitě lepší variantou než skočit pod vlak. Když je spolykám, pak se do smrti mohu prospat a mně už nebude nic rozčilovat, nic mně nebude vadit, nebudu se ničím trápit, ať si tu svou dovolenou strčí někam, já do sebe naperu prášky a bude mi dobře. Že mě to nenapadlo dřív. Dřív mi nepřišlo tak líto, že jsem sama bez muže a že bych se ráda podívala k moři, aspoň jednou za život, nejsem ještě tak stará a určitě bych to zvládla. Škoda, že jsem využívala skoro všechny prášky, mám jich jen pět, ale můžu k nim přidat nějaké ibalginy, těch mám plné platíčko, pak jsou v lince nějaké prášky proti alergii, ty užívají vnoučata. Vezmu si je tedy všechny, až všichni usnou, už se vlastně moc těším, už aby přišel večer a já to všechno měla za sebou. Už mě nebude nic bolet, já jen usnu a pak se setkám se svým Jiřím, budeme zas spolu a bude nám dobře. On nebude sám a já taky ne.

"Paní Navrátilová, proberte se, slyšíte mě?" Vůbec nevím, kde jsem, jen cítím, že je mi strašně zle, pořád se mi chce zvracet a točí se mi hlava, z toho točení se mi chce zvracet, nikdy jsem nemilovala kolotoče a teď mám pocit, že sedím na kolotoči a všechno se se mnou točí. "Kde to jsem?" ptám se celá zblblá. "Na psychiatrii, jsem doktor Suchý a jsem váš ošetřující lékař." "A jak jsem se sem dostala?" "Spolykala jste prášky a naštěstí vás váš syn přivezl včas, jinak byste tu už nemusela být." Teď mi vše dochází, že jsem se chtěla otrávit kvůli tomu, že mě nevezmou na dovolenou k moři. "Je mi zle, chce se mi brečet, víte, mě už nebaví žít." "Jestli potřebujete brečet, pak se vybrečte, pláč smutek odplaví. A proč vás nebaví žít?" "Cítím se sama, sama jako žena, bydlím sice u dětí, ale nikoho z nich nezajímá, jak se cítím, co si přeji, zajišťují mi bydlení, hlady netrpím, ale přesto se necítím šťastná, myslela jsem si, že bude lepší, když tu nebudu." "A to vás nenapadlo, že se pokaždé najde alespoň jeden člověk, kterému byste mohla scházet?" "Nikomu nescházím, nechce se mi žít, jako by ze mě vytékal život a já ztrácela smysl toho, proč tu jsem. Měli jste mě nechat umřít, bylo by to lepší. Takhle se zas budu muset vrátit někam, kde nejsem šťastná." "Zkusme dát, paní Navrátilová, životu druhou šanci, není všem dnům konec, udělejte tedy něco pro to, abyste se necítila osamělá. Zkuste si najít partnera, který se cítí stejně opuštěný jako vy, pak poznáte, jak pošetile jste se zachovala, když jste chtěla svůj život ukončit."

Propustili mě po pěti dnech a ze mě se stala psychiatrická pacientka. Musím chodit skoro každý týden na kontroly. Když jsem tam přišla poprvé, překvapilo mě, že v čekárně nebylo moc starých lidí, většina z nich bylo mladých nebo středního věku, muži i ženy, dokonce i pár dětí. To ze svého života vůbec neznám, my jsme nikam nechodili, psychiatry jsme nepotřebovali. Asi se doba v tomto směru změnila. Nevím, jestli se cítím líp, musím brát nějaké léky a připadám si, jako by mně dal někdo po hlavě, ale koupila jsem si alespoň inzertní noviny s rubrikou Seznámení. Zkusím to tedy a musím věřit, že mi to pomůže ...