Výlet

Vyprávění o výletu do Anglie, o praktikách jedné cestovní kanceláře, jejíž majitel se nestydí okrádat studenty. Jeho nekalé jednání je odhaleno, ale bude takto odhalováno i nadále?

Motto"Kdo žije bezúhonně, žije bezpečně, kdežto kdo chodí křivolakými stezkami, bude odhalen." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka)

Je květen, venku krásně a já jedu se svými studenty do Anglie, země, kterou miluji pro její úctu k tradicím, konzervatismus a zdánlivou toleranci vůči jiným národnostem (Angličané se dokážou mistrně ovládat, a jestliže s něčím nesouhlasí, nejsou zvyklí dávat toto očividně najevo). Jedeme autobusem s cestovkou, jež se specializuje na jižní Anglii. Cenově se pohybuje někde uprostřed, není nejlevnější, není ale ani nejdražší. Mám takovou zkušenost, že ať tam přijede kdokoli poprvé a počasí je typicky anglické, to znamená, prší a fouká vítr, pak toto nemá žádný vliv na příznivý dojem, který si turisté z Anglie odvážejí. Snad je to její barevností, snad je to jejími starobylými domky citlivou rukou udržovanými, snad je to měkkou zelení anglických kopců a luk, snad je to pocitem svobody, již člověk pocítí v anglických parcích, snad je to naprostou tolerancí vůči oblečení a vzezření, snad je to úctou, již Angličané chovají vůči své královně, Anglie dokáže jednoduše oslovit a člověk se tam cítí dobře. Karel Čapek dokázal toto vše nejlépe vyjádřit ve svých Anglických listech.

Dojeli jsme do Calais, odkud se budeme dopravovat do Doveru podmořským tunelem. Máme chvilku času, můžeme se venku protáhnout, počasí nám přeje, svítí slunce a předpověď slibuje bezoblačnou oblohu s teplotami okolo dvaceti stupňů, což je ideální. Po krátké přestávce nastupujeme, zkontroluji studenty, všichni jsou na svých místech, už chceme vyrazit, když si všimnu, že tu není naše průvodkyně. "Počkejte ještě, chybí nám průvodkyně," řeknu řidičům. "Ona už s námi nepojede, vrátila se zpět do Čech," vysvětlí mi jeden z nich. "Jak to, že se vrátila, nic nám neřekla," ptám se překvapeně. "Odjela, pan Klíma bude na nás se svou ženou čekat za Doverem, nemusíte mít obavy," uklidňuje mě řidič. Nedá se nic dělat, musím doufat, že tomu tak bude, ale přesto ve mně hlodá osten nedůvěry. Přijíždíme do Anglie brzy k ránu, všichni pospávají, ale já i můj kolega Luboš nemůžeme. Probíráme situaci, co budeme dělat, kdyby se stalo, že bychom zůstali v Anglii bez průvodce. Řidiči sice u sebe mají veškeré potřebné doklady, ale i přesto se cítím neklidná. Stavíme u benzínky, kde na nás mají Klímovi čekat, jsou majitelé cestovky, přiznávám, že má nedůvěra k nim narůstá. Procházíme prostory benzínky, studenti se rozptýlí a já spatřím dvojici, u jejíž nohou vidím velké kostkované vietnamské tašky. Pojmu podezření, že to budou Klímovi. Nemýlím se. "Dobrý den, Klíma, to je moje žena," představí se majitel cestovky. "Jana Lindová, můj kolega Luboš Horáček." Potřeseme si rukama, ale já si nemohu odpustit, abych mu neřekla "Můžete mi vysvětlit, jak je možné, že vaše průvodkyně opustila náš autobus, aniž by nám cokoli sdělila? A také jsme nebyli informování o tom, že na nás budete čekat až v Anglii." "Toto je naše běžná praxe, zatím to nikomu nevadilo," vysvětluje Klíma. Nechci situaci jakkoli rozmazávat, nasedneme do autobusu a pokračujeme v naší cestě dál.

Blížíme se k Londýnu, je kolem deváté hodiny, čeká nás první prohlídka. "Chtěl bych poprosit všechny studenty, aby si připravili třicet liber na vstupy," osloví Klíma mé žáky a začne od nich peníze vybírat. Nemohu se zbavit pocitu, že je tento člověk šejdíř. Rozhodla jsem se, že jej budu kontrolovat, jeho počínání je vzdáleno jakékoli profesionalitě (pominu-li kategorii profesionálního šizunka). Chodíme po londýnských památkách, někde je zapotřebí zaplatit vstupné. Nechávám Klímu vše zařídit, ale pokaždé si zajdu k pokladně a zeptám se pokladní, kolik stojí vstupné pro skupiny, ceny si pečlivě zapisuji, někde jsou dokonce zvláštní ceny pro turisty z Čech. Vstupné, jež je uvedeno na cedulích, se pak výrazně liší od vstupného pro skupiny,pro školy také, což nikde uvedeno není. Londýn nám dal zabrat, pokračujeme dál do Cambridge, po níž následuje ubytování. Přijíždíme do malé vesničky poblíž Oxfordu, je kolem šesté a my můžeme vystoupit a jít se ubytovat. "Kluci, vezměte přepravky s jídlem a odneste je do hostelu," rozdává příkazy Klíma. V ceně zájezdu je polopenze, snídaně a večeře, má se podávat česká kuchyně. Teď mi vše dochází. Jídlo si vezeme s sebou a Klíma potřebuje nosiče. "Tak to tedy ne, pane Klímo, studenti vám nic nosit nebudou, jsou to vaši klienti, takže si svou situaci vyřešte sám a upozorňuji, že to bylo naposledy, kdy jste po studentech toto požadoval," zarazím jej. On na mě chvíli civí, pak pokyne řidičům, aby mu pomohli jídlo vynosit. Zatímco si vybalujeme věci, Klíma spolu se ženou a řidiči nosí jídlo do hostelu. Jakmile vše vynosí, začínají vařit, řidiči v kuchyni také pomáhají, což je pro mě další překvapení. První večeře. Servíruje se sladká rýže. Jsem zvědavá na jídelníček dnů příštích. Při snídani se podává vánočka a čaj slazený sirupem, naštěstí s sebou nemáme žádného diabetika. Nikde nejsou žádné talířky, studenti toto požadují. "Vezměte si vánočku do tlapky," vybízí je Klíma. Následuje další den prohlídek. Ve Windsoru musíme čekat, ale když si tamní personál všimne Klímy, začne na něj křičet. "Moc dobře si vás pamatujeme, pokaždé se nás snažíte podvést, ale upozorňujeme vás, že jestli se o něco takového dnes pokusíte, nepustíme vás dovnitř." "To nebylo na mě," pokouší se nám Klíma vysvětlit. Ale mně je vše jasné. Český podvodník. Při naší zpáteční cestě osloví Klíma studenty o další zálohu na vstupy, tentokrát požaduje dvacet liber, má to být konečná částka. Když nahlédnu do svých kalkulací, zjišťuji, že studenti zatím utratili patnáct liber z třiceti. "Mohu s vámi mluvit?" oslovím Klímu. Ten pokývne hlavou. "Tady mám přesnou kalkulaci všech vstupů, kolik co kde stálo, a jak vidíte, celkem to činí patnáct liber, z čehož plyne, studenti vám žádných dvacet liber nezaplatí, ale vy jim dnes večer vrátíte zpět zbývajících patnáct liber," šokuji jej. "Ale já nebudu mít drobné, nikdo dosud nikdy nic nenamítal," snaží se oponovat. "To mě nezajímá, zařiďte si vše, jak chcete, ale peníze vrátíte," jsem naprosto nekompromisní. Toto sdělím žákům, kteří se samozřejmě radují, protože nemusí platit dalších dvacet liber. Neviděla jsem nešťastnějšího člověka než Klímu onoho večera, kdy musel vyplatit studentům peníze do poslední penny. Zavedla jsem novou praxi. Když bylo nutné zaplatit vstupné, pak jsem vše zorganizovala na místě, ověřila jsem si, kolik přesně je zapotřebí zaplatit za skupinu, jaká je sazba pro studenty, případně zvláštní cena pro české výpravy.I přes tyto mé kroky se snažil Klíma urvat ze zájezdu aspoň něco. Například v londýnském metru. Studenti si zakoupili jízdenky, ale Klíma je tak mazaný a rychlý, že si promluví se zaměstnankyněmi metra a ty pak studenty vpusti dovnitř, aniž by museli svou jízdenku použít. Jakmile metrem projedou, na výstupu na ně Klíma čeká a vybírá od nich jízdenky, které oni už stejně nebudou potřebovat, zato Klímovi se hodit mohou. "Jedna chybí," sdělí Klíma ztrápeně. "Kdo chybí? Studentka?" ptám se. "Ne, jedna jízdenka chybí, někdo mi ji nedal," kňourá český podnikatel. Tady už to vzdávám.

Souběžně s naším autobusem jel autobus jiné střední školy, průvodkyní byla Klímová. Mí studenti se svých protějšků z druhého autobusu zeptali, kolik na vstupném zaplatil,i zda Klímové platili vstupy zálohově. Zaplatili jednou tolik v porovnání s námi. Jestliže je učitel se svými studenty na exkurzích, pak je za ně plně zodpovědný. Za jejich bezpečnost, za dodržení školního řádu, v našem případě jsem se cítila zodpovědná i za to, aby je nikdo neokrádal. Je smutné, že jsme byli první výpravou, která si zjednala pořádek. Člověk by měl být pro svou práci motivovaný a plně zodpovědný, ať již dělá cokoli.

Po návratu do Čech jsem se sešla s prezidentem Asociace českých cestovních kanceláří. Mou stížnost na Klímovy praktiky shledal naprosto oprávněnou. "Musím vás ale, paní Lindová, zklamat. Jeho cestovní kancelář není v seznamu naší asociace. Z toho vyplývá, že ji nemůžeme jakkoli řešit." Vše se stalo po roce 2000, ale ještě i po létech jsem zjistila, že Klíma svou cestovku provozuje, že některé školy i nadále využívají jeho služeb...