Deník pošetilého hledání

Zkoušeli jste se někdy seznámit pomocí internetové seznamky?  Zklamalo vás to? Nebo o tom uvažujete? Zvu vás tedy, ženy i muže k přečtení mé povídky, která o tomto hovoří. Přeji příjemné zážitky. Helena Vlachová

Prolog: "Kdybych se měla narodit znovu, pak bych se chtěla narodit jako černá kočička neb život kočičí je bez předsudků, v něm neexistuje žádný internet, pravidla jsou odjakživa nastavena a nikdo z těchto hebkých tvorů si nedělá hlavu, kde a jak potkat svého partnera..."

Své nefunkční manželství jsem uzavřela podáním návrhu na rozvod. Vzhledem k tomu, že jsme neměli žádné děti, neměli jsme žádné majetkové tahanice, rozvedli nás bez problémů, aniž bychom se museli dostavit do soudní síně. Oddací list byl nahrazen rozsudkem o rozvodu manželství a já jsem si tím otevřela dveře k novým mužům, novým setkáním, novým očekáváním, novým rozčarováním. Chtěla jsem jít s dobou a vyzkoušela jsem slova jakési staré písně "Láska na inzerát" v praxi.

1 Muž prvý - František

Setkali jsme se mezi Prahou a Kladnem. Počasí venku se nedalo nazvat počasím. Slota. Moje nové auto to zvládlo, stejně jako jsem zvládla i to, že František ve skutečnosti vypadal poněkud hůř než na fotce. Vedle něj jsem si připadala, že bych jej převážila (líbí se mi muži, kteří mají lehkou nadváhu). Budiž, to bych možná unesla. Horší byla informace, že žije s přítelkyní, s níž je propleten majetkem a s níž se nemůže nikdy rozejít. Jedna schůzka a pak už nic víc. Vymazala jsem všechny jeho maily.

2 Muž druhý - Vlastík

Pro změnu jsem jela do Berouna. (Hrozím na sebe prstem, muž by měl jet za ženou, ne žena za mužem). Čekal na mě na náměstí. Stejný pocit jako s Františkem. Foto lepší než skutečnost. Venku chladno, chvíli jsme se procházeli, dalo se kolem kam jít, ale zřejmě by to těžko unesla Vlastíkova peněženka. Nakonec mi navrhl, že bychom mohli jít k němu. (Další moje chyba - měla jsem jej poslat do horoucích pekel). Dušoval se mi, že bude slušný. On měl svá očekávání, já také měla svá. Nevím, proč naslouchám očekáváním druhého, přitom ignoruji očekávání svá (jako bych cítila odpovědnost za očekávání těch druhých a ne svých). Moje auto nás odvezlo před panelák, v němž žil. Chtěl se zřejmě pochlubit, jak zrekonstruoval svůj byt. Zásah do úprav panelákové šedi byl patrný, ale rovněž bylo patrné, že bylo vše provedeno poněkud zfušovaně. Ale o to mi nešlo. Seděli jsme v obýváku, kde se netopilo. Nabídl mi kávu, kterou jsem přijala. Vypila jsem ji, a protože se do mě dávala čím dál větší zima, měla jsem se k odchodu. On si toto nepřál. Nabídl druhou kávu. K prochladlosti se začínal přidávat pocit hladu neb jsem tam mohla být takové tři hodiny. Přemlouval mě, abych setrvala déle, ale nepřemluvil. Odešla jsem s tím, že on mi naplánoval, že příští víkend přijedu, strávím s ním celý víkend, půjdeme plavat a já nevímco. Odešla jsem, abych se už nikdy nevrátila. Nedokázala jsem unést představu, že by mě někdo na základě jedné schůzky chtěl usadit do svého života natrvalo. Napsala jsem mu to. Miluji volnost a vím o sobě, že se vracím tam, kde cítím lidské teplo. Tady nebylo, vše navíc znásobené nevytopeným bytem v zimě (inu, nějak se ušetřit musí).

3 Muž třetí - Honza

"Hledám ženu drobné postavy, zdravou, s řidičským průkazem, aktivní, která ráda cestuje..." Na to mě dostal. Přijel džípem. To dělá dojem. Znala jsem jej podle fotky. Když vystupoval z auta, skoro jsem mu chtěla být nablízku, aby nepřepadl přes obrovské břicho. Byl příjemný, vypadal spíše jako můj otec (ten je o poznání štíhlejší), měl hodně peněz. Ale co bych s ním dělala? Chtěl, abych s ním cestovala na jachtě... Vzdát se své práce a plavit se po moři s mužem, který je sice bohatý, ale ničím mě nepřitahuje. Stát se závislou na jeho příjmu? Jemu vadilo, že pracuji, nemohla jsem se vzdát své práce. Ukončili jsme to hned v začátku.

4 Muž čtvrtý - Karel

Poslal fotku z občanského průkazu. Nevypadal ani tak ani tak. Když jsem k němu kráčela ve svých těsných bílých džínách, říkala jsem si v duchu, do čeho je oblečen (ve svém věku si mohu dovolit být konzervativní a já konzervativní jsem, když plně sdílím tvrzení, že Šaty dělají člověka"). Oblečení v barvě krematorní šedi, oblečení nepadnoucí, postrádající jakýkoli tvar, jediné pozitivum tohoto nevábného oděvu spočívalo v tom, že bylo čisté, řekla bych právě vybalené (pak z něj vypadlo, že nakukuje u Vietnamců). Neznám ze svého okolí lidi, kteří by chodili oblečení v něčem podobném (ale to by se dalo časem upravit). Vyrazili jsme na "vejšlap" v pařáku. Od mého prvního inzerátového setkání se čas přesunul do léta. Povídali jsme si. Nechala jsem jej mluvit. Byl ženatý, s manželkou žil odděleně a hledal přítelkyni. To mně pro začátek i ukončení stačilo. Už nikdy víc "Never more", jak říká E. A. Poe v Havranovi.

5 Muž pátý - Milan

Nevěděla jsem, jak vypadá, fotku neposlal zato já ano. Sešli jsme se na "Pavláku". Vím, že se mi nelíbí muži, kteří jsou malí. Tady jsem učinila výjimku a s Milanem jsem se sešla i přes jeho malý vzrůst. Oblečení v normě. Pozval mě na kafe. Hovořil a během hovoru jsem znala snad všechny ceny v České republice (i muži mají své koníčky, nejen své dny). Měl na sobě košili poněkud velkou, a když zvedl paže, dorazil ke mně jeho tělesný zápach (možná jako dokonalý znalec cen v České republice vyloučil ze svých nákupů deodorant, někdo šetří v zimě na topení, někdo nepoužívá deodorant a sází na to, že lidé kolem toto unesou). Při hovoru neustále lozil jazykem v ústech, vypadalo to na nějaký zkažený zub (hodil by se mu můj bratr stomatolog). Zubní problémy se projevily i tím, že i přes to, že jsem s ním neseděla v těsné blízkosti, mohla jsem ucítit, že situace v jeho ústní dutině je přímo katastrofální. Pak se mi svěřil s tím, že se rozešel se svou dlouholetou přítelkyní a ještě z toho není venku. Při tomto sdělení se tvářil zkroušeně (měla jsem mu být v té chvíli utěšitelkou a vzít do náruče jeho zapáchající tělo a konejšit ho? Když už bych se měla stylizovat do role matky Terezy, byla by mi nabídnuta plynová maska?). Jedna schůzka, další konec, další zklamání.

6 Muž šestý - Pepan

"Slušně situovaný VŠ hledá bezproblémovou ženu, pohlednou ..." I když jsem se zařekla, že internetovou seznamku vymažu ze své existence, přišla jednoho víkendu sobota a já si uvědomila, jak mě zebe prázdné místo vedle mne. Proto jsem odepsala a tloukla jsem si do hlavy, že dorazím na schůzku bez očekávání.Na "výběrko" jsem se dostavila včas a byla zvědavá, co se bude dít tentokrát. Seděli jsme v kavárně, popíjeli kávu a mluvil hlavně on. Pro mě dobře, pozorně jsem tak mohla naslouchat Pepanovu příběhu. Bývalý vysoký manažer v bance, to lahodilo mému uchu (i když nejsem, jak říkají Angličané "greedy", přesto upřednostňuji partnera s vyšším příjmem, než mám já), po rozchodu s bulimičkou, za jejíž spousty jídla, které stejně skončily v záchodové míse, platil vysoké částky. Svůj vysoký příjem bankovního manažera vyplýtval nejen za toaletní mísu, jež byla neustále v provozu, ale také za automobil, který jí ze svého příjmu pořídil a jehož palivovou nádrž udržoval neustále plnou. Krom toho Pepan své bývalé přítelkyni kupoval drahé sportovní vybavení, i když on sám se fyzickým aktivitám nevěnoval cele zabrán do toho, aby vydělal pořádný peníze a mohl si tak svou o patnáct let mladší přítelkyni udržet. Nakonec se s ním rozešla a našla si přítele v lepší tělesné kondici. Sešla jsem se s ním několikrát. Vždy jsem přišla s dostatečným potenciálem své pozitivní energie, abych posléze zjistila, že Pepan mou energii jednoznačně vysál. Vysál ji svým kňouráním o penězích. A nejen o nich. Nelíbilo se mi to a varovala jej, že příště přijdu s dudlíkem, aby mohl dudat a přestat kníkat. Jsem hodně trpělivá, má trpělivost by mohla hory přenášet. Při poslední schůzce vytvořil Pepan osmitisícovku, na niž už jsem neměl. Nejsem žádný "Šerpa Tenzing", abych se plahočila na Mount Everest, jsem obyčejná žena ze severu, která má své limity. Poslední hora, před niž mě Pepan postavil, se sestávala z výčtu toho, jak nemůže vyjít se svým platem ředitele pobočky banky. Jak neušetří, a tak jsem si tentokrát vyslechla, kolik ho stojí bydlení kolik dá za cestu do práce a já nevímco ještě. Uvědomila jsem si, že tudy cesta nevede. Že nemohu mít muže, který potřebuje dupačky. Skončila jsem to.

Přemýšlím-li o smyslu své existence, zřejmě tu nejsem proto, abych byla muži ženou, mé poslání bude spočívat v něčem úplně jiném. Měla bych si místo muže pořídit deníček a do něho psát, abych pojmenovala všechny své blbosti, které jsem učinila a stále činím při hledání svého potencionálního partnera, kterého jak vidno nikdy na této planetě nenajdu. Jediný partner, který mě nikdy neopustí, který mi bude vždy nablízku, který mě nikdy nezklame, který mi bude otvírat cesty k jiným lidem, jež se mohou cítit stejně osamělí jako já, je angličtina, jazyk, který jsem vystudovala a který nikdy nebudu ovládat tak jako "rodiláci", ale přesto pro mě bude vždy znamenat jistotu v tomto nejistém světě.