Jak jsme cestovali s rodiči
V dnešním blogu napíšu něco o tom, jak jsme cestovali s rodiči. Byly to doby vlády soudruhů, výběr zahraničních cest byl proto značně limitován, ale dalo se.
Dětství se velmi podepisuje na osobnosti každého, zpravidla to, co se v našem dětství děje, se později podepisuje na tom, co máme rádi, a naopak, co rádi nemáme. Ze svého dětství si bezesporu odnáším nebýt líná, spoléhat se v životě jen a jen na sebe...ale co mě snad nejvíc determinovalo, byly prázdniny s rodiči. U nás se nekonaly žádné pionýrské tábory (dle mého tatínka jsme si školního drillu užili víc než dost), nekonaly se žádné odborářské rekreace (dle mého tatínka má cestovat, na co člověk má, na co si vydělá), u nás se od mých jedenácti let začalo cestovat do zahraničí.
Naší první zahraniční cestou byla Jugoslávie, chci jen podotknout, že nás soudruzi pustili jen jednou, na Západ nikdy. Tenkrát naše rodina vlastnila východoněmecký vůz zn. Trabant combi v bleděmodré barvě. Vzpomínám si, že když jsme přijeli na hranice, celníci se nám smáli a poukazovali na to, že se nazpátek vrátíme jen se skeletonem auta, že se nám v jugoslávském horku auto roztaví. Ale neroztavilo. Ve Rijece jsme poprvé spatřili moře, ucítili jeho vůni a byl to pro nás tak velký emocionální zážitek, až nám z toho s bratrem drkotaly zuby. Nikdy tento zážitek ze své mysli nevymažu. Jako rodina jsme vlastnili i kameru, maminka natáčela celé pobřeží až k Dubrovníku, kde jsme se ubytovali v jednom kempu. Město jsme si šli prohlédnout v tom největším horku, a protože jsme neměli peníze nazbyt, maminka vydlabala z okurek pohárky a my pili vodu z kašen. Nic se nám nestalo, naše těla tuto vodu přežila...Neměli jsme peníze chodit do restaurace, maminka připravovala veškeré jídlo na propanbutanovém vařiči, pouštěla se dokonce i do koblih, které nám tolik chutnaly, když jsme se s bratrem vraceli z potápění v moři.
Po Jugoslávii jsme cestovali každý rok do Bulharska. To už jsme měli automobil české výroby Škoda MB 1000 v barvě cihlově červené. I Bulharsko nám učarovalo, cesta trvala tři dny, podotýkám, že řídil jen můj tatínek, maminka ŘP nevlastní. Mí rodiče si nikdy nepřipouštěli myšlenku, že by se nám cestou mohlo něco přihodit. Měli takto mozek nastavený, nic se nám tedy nepřihodilo. Skepticismus a pesimismus neměly v naší rodině místo. Z cest k Černému moři se mi uchovala spousta vzpomínek. Tak třeba. Jednoho roku s námi cestovali teta se strýcem. V Bulharsku nebyly prodejny zásobované jako dnes, maso se shánělo těžko, totéž platilo o zelenině. A jednoho dne teta sháněla zeleninu. I zastavila jednoho místního a zeptala se jej česky s ruským přízvukem. "Gdě zelenina?" Bulhar zprvu nechápal, ale pak mu to docvaklo a odpověděl "Za Leninom?" a ukázal nám, kam máme jít. Poslal nás do parku se sochou Lenina. Inu, vždy se vyplatí hovořit alespoň základy řeči země, kterou navštívíme.
Když jsme se vracívali domů, v Maďarsku jsme pokaždé kupovali jejich výborné uzeniny - čabajky či jiné klobásy, uherský salám, protože toto nebylo u nás k dostání. Jednoho roku vypukla v Maďarsku kulhavka a slintavka a byl přísný zákaz dovoz potravin. I přes tento zákaz rodiče lahůdky nakoupili a bylo to cítit v celém autě. Před hranicemi vydal můj tatínek rozkaz "Kdyby nám chtěli jídlo zabavit, nic jim nedáme, sedneme si a všechno sníme." Při této představě se nám protočily panenky, nicméně jsme hranice projeli bez problémů.
Z maďarské Budapešti si také odnáším jeden nezapomenutelný zážitek. Maminka chtěla navštívit Margitiny ostrovy a tolik na tatínka naléhala, až jí jednou vyhověl. Jenže tenkrát bylo v Maďarsku velmi špatné značení silnic a my se z toho důvodu v Budapešti ztratili. Jezdili jsme od čerta k ďáblu, tatínek vzteky roztrhal slaměný klobouk a vyhrožoval mamince, že ji vysadí u nádraží a pošle domů vlakem (to by ale musel na nějaké nádraží natrefit). V této vypjaté situaci se za naše auto zavěsili jiní Čechoslováci, kteří se také očividně ztratili a nějak si mysleli, že my se v maďarské metropoli vyznáme. A můj tatínek, který si toho všiml, jel a jel, až jsme dojeli ke hřbitovu. Krajani za námi. A abychom nebyli za pitomce, tatínek přikázal "Vystupte, přece jim nedáme najevo, že jsme zabloudili." A tak jsme poslušně vystoupili, jako že se jdeme podívat na hroby...
Příběhů z cest mám přehršel, myslím si, že navštěvovat cizí končiny je velkým bohatstvím, jež vám nikdo nevezme. Nač trčet doma, mít konto v bance a přepočítávat peníze...takové bohatství je jednomu k ničemu, protože jednou si nás ta zubatá s kosou vezme tak, jak jsme se narodili. Peníze by měly sloužit k našim radostem, měli bychom si jich umět užít, nikdy bychom z nich neměli učinit svou modlu. Cestovat je něco, co nás posiluje, udržuje v akceschopnosti, jsme zdravější, odolnější, máme optimističtější pohled na svět. To je jedním z důvodů, proč tu jsem a budu...
Helena Vlachová
Svým založením jsem idealistka
I když jsem založením idealistka, nemohu se svou maličkostí připodobnit k Johnu Lennonovi. Nicméně se mohu vyjádřit vůči panu Babišovi a jeho propagandistické rétorice. Totéž lze vznést i vůči SPD.
Helena Vlachová
Ředitel, jenž používá estébácké praktiky
Na základě mých posledních mou dvou blogů se mi dostalo útoků i vyhrožování ze strany ředitele střední školy. Vyhrožoval mi trestním udáním. Nestačila jsem žasnout. Že by opět povstali soudruzi? Že by byl jedním z nich?
Helena Vlachová
Měla bych počítat s vyhazovem za svůj poslední blog?
Když píšu své blogy, vždy jde o něco, co se v současnosti kolem nás děje. Můj poslední blog o neaprobovaném angličtináři na SŠ mě stál dost útoků vůči mně samé
Helena Vlachová
Máte doma středoškoláka? Bojuje s angličtinou?
Tímto dnešním blogem bych chtěla pomoci těm žákům a studentům, kteří mají smůlu, že mají na angličtinu diletanta.
Helena Vlachová
Když matka ničí své dítě
Rozpadne-li se partnerský vztah či manželství a zůstanou-li z něj děti, měl by se zájem přenést především na ně. Děti by měly rozpadem vztahu rodičů trpět co nejméně. Ale vysvětlujte to některým matkám.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Stavební úřady se děsí novely, mluví o nejistotě a nabírají nové pracovníky
Stavební úřady napříč republikou se obávají reformy stavebního zákona. Kvůli nárůstu práce tak...
VIDEA TÝDNE: Potvrzený trest pro Feriho, živořící děti a Kobajašiho veleskok
Soud v Praze tento týden potvrdil exposlanci Dominiku Ferimu tříletý trest za znásilnění. Strážníci...
Prigožin se stal miláčkem ruských teenagerů, zaujal přesvědčením a vzdorem
Deset měsíců poté, co vedl ozbrojenou vzpouru proti ruskému armádnímu velení, a osm měsíců poté, co...
Necítí bolest a nekomunikuje. Matyas trpí vzácným syndromem, rodina shání pomoc
Zpomalený vývoj, neschopnost ovládat tělo, záchvaty vzteku či snížený práh bolesti. Tak vypadá...
Prodej stavebního pozemku, Ledenice u Č. Budějovic
Ledenice, okres České Budějovice
3 689 000 Kč
- Počet článků 1262
- Celková karma 22,05
- Průměrná čtenost 1113x