Setkání se stařenkou

Myslím si, že jako národ nepatříme mezi chladné a necitelné typy. Avšak do naší mentality bych nezařazovala většinu politiků - bývalých či současných. Myslím si, že nejsme hluší ani lhostejní k těm, kteří pomoc potřebují.

Stačí toto pozorovat, kolik je náš národ schopen poslat finančních prostředků na účet potřebných, když se stane nějaká tragédie. Povodně, tornádo, požár v chráněné oblasti, na pomoc vážně nemocným dětem... Ve výčtu bych mohla pokračovat dál. 

Je páteční dopoledne. Stojím ve frontě v obchodě se zeleninou, nutno podotknout, že tuto prodejnu provozují Vietnamci, jejichž ceny se diametrálně liší od toho, co nabízejí zdejší supermarkety. Chodím tam také, proč bych měla zbytečně plýtvat penězi, když jsou Vietnamci schopni dovézt zeleninu a ovoce z Německa za podstatně nižší ceny, než je tomu tak v místních supermarketech. Za mnou stojící stařenka si povzdechne, protože polovina melouna, již drží v ruce, je nad její síly. "Kdyby to nebylo tak těžké", zaslechnu ji. Nabídnu jí, ať si dá vše do mého košíku (těch není ve vietnamském obchodu nadbytek). Paní s úlevou přijímá a dodává, že až dosáhnu jejího věku, budu za každou pomoc vděčná. Vím to, nikdo nemůžeme vědět, jak na tom budeme ve věku 70+, 80+, či 90+(což je věk mých rodičů). Nekonám nic ze zištnosti, vidím-li, že někdo mou pomoc potřebuje, jsem mu pokaždé nablízku. Stařenka mi neopomene sdělit, že se setkává s pomocí ostatních lidí, že prý jsem strašně hodná, když jí pomohu dát vše do tašek a ona může odejít z obchodu s určitou úlevou. S pocitem, že tu není na život sama, že tu bude vždy někdo, kdo jí bude nablízku. Odcházím z obchodu rovněž šťastná, že jsem mohla někomu pomoci. A to si myslím, k naší mentalitě patří. Nejsme tvrdým bezohledným národem. Možná můžeme být občas na štíru s disciplínou, ale jinak nejsme zlí. Slova stařenky mi toto potvrdila...