Současní ani bývalí komunisté nemají v naší politické reprezentaci místo

Vzhledem k tomu, že se blíží výročí justiční vraždy, kdy komunisté popravili Miladu Horákovou, je zapotřebí jim připomenout vše, co má tato zločinecká organizace na svědomí.

Motto "Kdo šíří pravdu, hlásá spravedlnost, kdežto křivý svědek lest." (Přísloví Šalomounova, Druhá sbírka, 12.17)

Před druhou světovou válkou patřilo Československo mezi deset nejvyspělejších zemí světa. Zdůrazňuji světa. Pak přišel Adolf Hitler, jenž naši zemi potopil. Po druhé světové válce přišli komunisté, kteří Hitlerův odkaz dokonali. Československo ztratilo svou prestiž ve světě. A nejen svou prestiž. Za své vzala i demokracie a tržní hospodářství.

Připomeňme si část z toho, co znamenalo naprostý propadák pro českou/československou historii. Po druhé světové válce se země navzdory sovětskému vlivu vrátila do demokratických kolejí, bohužel ne nadlouho. Komunisté sice v roce 1946 získali třetinu křesel v parlamentu, nicméně prezident Edvard Beneš mohl zůstat ve svém prezidentském úřadu. Premiérský post převzal komunistický vůdce Klement Gottwald, zanícený stalinista a krom toho i alkoholik. Vedení strany (KSČ) předal Rudolfu Slánskému. Samotná vláda však nadále odrážela národní shromáždění - ministerské posty vykonávali také sociální demokraté a členové dalších stran Národní fronty. Ministrem zahraničí byl Jan Masaryk, syn prvního prezidenta Československa.

Rok 1948. Rozdíly mezi stranami Národní fronty se začaly ukazovat poté, co země odmítla Marshallův plán. Toto byl oficiální Plán evropské obnovy, jenž byl přijat Kongresem 3. dubna 1948 s cílem organizovaně zabezpečit americkou pomoc poválečné Evropě. Protože Sovětský svaz a země východního bloku nabídku odmítly, byl plán omezen jen na Západní Evropu. Situace v Československu byla následující. Strany s výjimkou komunistické strany byly nespokojené, komunisté v září 1947 hrubě zasáhli proti konzervativní většině ve slovenském parlamentu. Slovensko mělo totiž určitou omezenou samosprávu. Komunisté tvrdili, že občanští "reakcionáři" se spolčili s lidmi z ciziny a chystali se rozvracet stát a odstranit prezidenta. Vůdčí osobnosti konzervatistů byly zatčeny, do parlamentu byli dosazeni noví lidé - a tam už občanské strany většinu neměly.

Stále rok 1948. Ministři tří nekomunistických stran - Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové a slovenské Demokratické strany - oznámili, že na protest odstoupí. Počítali s tím, že se jim podaří přemluvit také sociální demokraty a dva bezpartijní ministry, aby se k nim připojili. Dva nejvyšší komunisté, předseda vlády Klement Gottwald a jeho nejbližší spolupracovník Rudolf Slánský vyvíjeli tlak na prezidenta Edvarda Beneše, aby přijal abdikaci ministrů. Oba komunisté chtěli využít příležitosti a protlačit vládu komunistů. Samozřejmě bez vypsání nových VOLEB. Oba funkcionáři začali po celé zemi organizovat generální stávku a každodenní stávky. Československý lid byl rozdělen na dva politické tábory, komunistům začalo nedůvěřovat stále víc lidí. 25. únorem 1948 v demokratickém Československu převzali moc stalinisté. V datu blízkém výročí nacistické invaze v březnu 1939 si totalitní systém v novém hávu přivlastnil moc nad Československem. V létě 1948 to Beneš definitivně vzdal. Komunistická strana spolkla sociální demokracii, ze které bylo vyloučeno přes dvacet tisíc členů. Podobně se vedlo i dalším nekomunistickým stranám Národní fronty, ze kterých bylo vyhozeno celkem přes dvě stě tisíc členů. Obdobně bylo donuceno odejít asi dvacet tisíc členů z odborů. Z knihoven byly odstraněny miliony knih a řady umělců prořídly po zásazích proti všemu, co v komunistických očích a uších nebylo v souladu s idejemi marxismu-leninismu. Básník Jiří Orten, který zemřel, protože jej v roce 1941 odmítli nacističtí lékaři operovat, byl zavržen i novými komunistickými mocipány. Byl židovského původu.

Komunistická zvěrstva je nutno připomínat. Velmi připomínají nacistická. Možno připomenout operaci "Kámen": Agenti StB se cíleně zaměřovali na lidi, u kterých se dal v blízké budoucnosti předpokládat pokus o útěk. Šlo zpravidla o osoby vyhozené z pozic ve státních institucích a v armádě nebo o podnikatele, kteří pro sebe neviděli v Československu žádnou budoucnost. Místo aby StB čekala, až se "nepřátelům" státu jejich útěk na Západ možná podaří, využila "agenta provokatéra", který je vlákal do léčky. A léčka pro tyto lidi znamenala smrt nebo těžký doživotní žalář. Takto se komunistická strana vyrovnávala s těmi, kteří nesouzněli s její propagandou. Viz  herečka Jiřina Štěpničková a jí podobní...

Komunistická strana nese zodpovědnost za odliv mozků z naší země. Za její krutovlády odešla do zahraničí naše inteligence. Krom odlivu mozků nese komunistická strana odpovědnost za justiční vraždy, jichž se dopustila. Snad nejvýmluvněji za to hovoří velká osobnost naší historie, paní Milada Horáková. Tato velká žena  naší historie se stala obětí justičních vražd, které zinscenovala Komunistická strana Československa. Popravovali i mezi svými, i tolik komunisty opěvovaný Rudolf Slánský byl odsouzen za vlastizradu a popraven. K němu přibývali další. K přiznání svých obětí používali komunisté podobné vyšetřovací metody jako nacisté, vyslýchané mučili, mlátili, psychicky trýznili, až to někteří vzdali a podepsali komunisty sestylizovanou výpověď. Soudní procesy se vysílaly v rádiu, aby vyvolávaly v zemi strach. A strachem se dají ovládat davy, o to komunistům šlo.

Komunisté toho mají na svědomí víc. Nejen justiční vraždy padesátých let. Co rok 1968? Oni jsou zodpovědní za srpnovou okupaci sovětských vojsk roku 1968. Po této okupaci potopili spoustu významných osobností Československa. Jako příklad lze uvést sedminásobnou vítězkou OH Věru Čáslavskou. Tu odstavili, i když tato sportovkyně byla světově uznávanou osobností. Komunisté nesou odpovědnost za zastřelené lidi na hranicích, když se tito pokoušeli opustit Československo po únorovém komunistickém puči 1948. Mají toho na svědomí víc než dost. Nelze být tolerantním vůči těm, kteří zaprodali své svědomí jen z toho důvodu, aby mohli finančně a mocensky těžit z nové situace. Mezi takové lze považovat i Andreje Babiše, jenž představuje prototyp bezpáteřného člověka. Takový je ochoten přizpůsobit se jakémukoli společenskému systému za předpokladu, že z toho bude profitovat..

Pamatuji si srpen 1968. Jako dítě jsem se velmi bála. Ač malé dítě, ukázaly se mé obavy oprávněné. Zažila jsem normalizaci, zažila jsem propagandu komunistické strany. Zažila jsem kreatury, které se neštítily ničeho, aby si splnily svůj kariérní růst. Svou lidskou důstojnost vyměnili za členství ve zločinecké komunistické straně. Zářným příkladem toho jest Andrej Babiš. A tento člověk a jemu podobní se neštítí ničeho. Tito lidé sledují svůj jediný cíl. Nahrabat si co nejvíc, neb jsou na takové praktiky uvyklí z vlády soudruhů. Andrej Babiš v současnosti objíždí Českou republiku v obytném voze, aby na sebe upoutal pozornost. Aby oslovil lidi, kteří jaksi zapomněli používat svůj mozek. Na ně bývalý soudruh Babiš cílí. Na ně cílí, aby splnil svůj další životní cíl. Zprvu to bylo jeho členství ve zločinecké komunistické straně, jež mu pomohla ke kariérnímu růstu. Když po listopadu 1989 opadl  význam členství KSČ, zahodil Andrej Babiš komunistickou knížku, aby se stal novodobým podnikatelem, novodobým zbohatlíkem, k čemuž mu pomohly kontakty z předlistopadové éry. .Důležité kontakty. Na Slovensku příliš nepochodil, proto přesunul sféru svých zájmů a kalkulací na území České republiky. Zde se mu zadařilo. Jest tomu snad z důvodů, že Češi ve své historii nikdy nedokázali být důslední a hrdí? Jest vskutku tristní, že se mezi Čechy najdou tací, kteří pozbyli svou důstojnost a hrdost a naslouchají slovům Babišovým, jež se v ničem nezadají s komunistickou propagandou. Laciná slova o tom, jak se za jeho vlády žilo líp. Jeho vláda žila na dluh budoucích generací, podplácela si své voliče, aby mohla zůstat u moci. Naštěstí Babišovo hnutí volby nevyhrálo. A tak bývalý prominentní soudruh jezdí s obytným vozem a manipuluje lidmi. Manipulace a šíření lží mu jde, nezapře svou komunistickou minulost. 

Měli bychom se jako národ semknout a nedat už komunistům žádnou šanci. Platí i o jejich bývalých členech. Měli bychom nechat komunistku Konečnou dovést komunistickou stranu na konečnou, odkud není cesty zpět...