Motto "Blaze člověku, jenž našel moudrost, člověku, jenž došel rozumnosti." (Přísloví Šalomounova, První sbírka, Cena moudrosti, 3, 13)
Komunisty jsem nikdy nevelebila a nikdy velebit nebudu. Nicméně pokud dojde na přetřes seriálů, které jsou dnes označovány za normalizační, nemohu být v tomto směru jejich oponentem.
Každá doba si nese své. Své hodnotné či brakové. Když vezmu v potaz čas, kdy jsem rostla a dospěla, což jsou roky normalizační, nemohu říci, že bych byla jakkoli ochuzena o hodnoty literárních děl. Platí i o dílech dramatických, případně filmových. Vše se sice odvíjelo pod tuhou cenzurou komunistů, nicméně se dalo dostat k dílům, která mají svou hodnotu v kontextu světové literatury. Mohu uvést Williama Styrona, Johna Updika, Eliu Kazana, Theodora Dreisera, Thomase Hardyho, Sincaira Lewise, Uptona Sinclaira, Kurta Wonneguta, Josepha Hellera ...z našich autorů to byli např. Ota Pavel, Bohumil Hrabal, Radoslav Nenadál, Josef Kainar, Václav Hrabě, Jaroslaf Seifert, Vladimír Páral..
Vzhledem k tomu, že něco pamatuji, mám možnost srovnání. A mně vždy přitahovala literatura, divadelní a filmové umění. Doba předlistopadová bývá mnohdy označována jako normalizační, s čímž souhlasím. Ale i přes silnou cenzuru se k vnímavému diváku či čtenáři dostala díla nemalé hodnoty. Stejně jako i dnes byly v době pod nadvládou komunistů oblíbené seriály. Mnohé z nich se vyznačovaly značnou tendenčností a nedalo se na ně dívat. Ale vznikla díla, která si vydobyla diváckou oblibu. Byly to seriály Františka Filipa, kam patří nezapomenutelné Eliška a její rod, Byl jeden dům, Chalupáři, F. L. Věk či Cirkus Humberto... Opravdovým skvostem Františkem Filipem se stal film Láska jako trám. Pokud jde o předlistopadovou seriálovou tvorbu, nelze opomenout Jaroslava Dietla, ten se dosud těší velké divácké oblibě.
Mám-li hovořit o současné seriálové tvorbě, musím jen konstatovat, že jde o brak komerčních televizí. Je to takový úpadek, že i normalizační seriály mají vyšší hodnotu. Nicneříkající příběhy, naprostá plytkost, k tomu mnohdy vulgární jazyk, psychologicky neprokreslené postavy. Jediné, co je možno uznat, jsou role začínajících herců. Většina z nich se na těchto seriálech učí. Jinak nic víc. Zatímco v dobách předlistopadových se všechen národ těšil na nedělní večer, kdy mu byl odkryt další osud jeho hrdinů, příběhy dnešních komerčních seriálů se rovnají naprosté nule. Ale někteří lidé toto sledují. Snad lze tyto lidi omluvit tím, že si ve svém životě zvolili jen malé cíle, literatura a umění jim neříkají nic.
Lidský život by neměl smysl, kdyby v něm chyběly hodnoty. Tam se řadí i literatura. V dobách reálného socialismu nebylo lehké se dobrat ke kvalitním dílům, ale vidím-li situaci dnes, musím uznat, že je tomu tak obdobně. Za vlády soudruhů panoval hlad po autorech, kteří něco znamenají. proto lidé byli ochotni vystávat dlouhou frontu ve čtvrtek před knihkupectvím. Dnes už nevládne žádná cenzura, lidé si mohou vybrat, nicméně i přes velkou nabídku knih velkou většinu tvoří knihy průměrné až podprůměrné úrovně. Totéž platí i o současných seriálech, z nichž kvalitní možno hodnotit jedině ty, za jejichž režií stojí např. Jan Hřebejk nebo Jiří Strach. Seriály komerčních televizí se nevyznačují žádným uměním, jde jen o prachsprostou výrobu, jejímž cílem je naprosto zdevastovat divácký vkus, vedou k úpadku lidské mysli. A když se tak kolem sebe rozhlížím, myslím, že se jim to daří...