Sama v Mexiku, aneb co zavinila jedna lakomá špindíra Doňa

Motto " Kdo hřeší proti mně, činí násilí své duši, všichni, kdo mě nenávidí, milují smrt." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Moudrost byla u stvoření, 8.16)

Život píše příběhy, V mém případě to platí víc než dost. Strávila jsem konec loňského a začátek nového roku v Mexiku.

Můj syn žije v Norsku a nevidíme se příliš často. Setkáváme se zpravidla někde na dovolené, volíme ponejvíce exotické destinace, neboť se nám líbí život tolik odlišný od evropského. A pro naši poslední společnou dovolenou jsme si zvolili Mexiko, kam jsme odletěli po vánočních svátcích.

Jenže se stalo něco, co náš společný plán změnilo, a to velmi. Syn se seznámil s Afroameričankou, jakousi Doňou, žijící v Praze. Jedná se o jednu z osobností, která si říká celebrita, neb kdysi zpívala v jakési opičí kapele. Afroameričanka mi nevadí, to, že je o 17 let starší, jsem spolkla též. Ale to, co jsem nespolkla, jsou jiné skutečnosti. 

Byl adventní čas, já pekla cukroví a syn mě požádal, zda bych mohla upéct bezlepkové cukroví pro Doňu. Že ona s námi stráví Štědrý den, její dva synové měli být se svým otcem. A my jsme měli pak následující den 25. 12. strávit náš první svátek vánoční ve stylu amerických Vánoc v Praze, kde Doňa bydlí. Syn mě dále instruoval, abych udělala tři kila bramborového salátu, kuřecí řízky obalované v kukuřičné strouhance, dále pak, že Doňa nepije český Bohemia sekt ale Proseco...Nic jsem neříkala, vše jsem připravila. Měli jsme odlétat do Mexika 27. 12. Jenže došlo k další změně. Doňa letěla s námi, a protože odlétala dříve než my, museli jsme jet do Vídně již 26. 12. Dobře, proč ne.

Štědrý den u nás proběhl bez problémů, jen mě překvapilo, že se Doňa příliš slavnostně neoblékla. Nosí jakýsi svetr s nápisem Winter, k tomu nějaké džíny, v tomto oblečení chodí i spát, aniž by se vysprchovala. Nic jsem nekomentovala, je to synův život, je to synova volba.

Do Prahy jsme přijeli 26. 12. dopoledne, Doňa bydlí ve druhém patře, rychle zmizela v bytě, my jsme se synem vše vytahali nahoru, veškeré jídlo i pití, zahrnující i celou basu plzeňského, neb toto české pivo jeho lásce chutná. Při vstupu do bytu jsem stále nic neříkala, jen jsem vnímala celkovou atmosféru. Při vstupu do předsíně se v levém rohu válela kupa různých bot různých velikostí. Napravo v koutě se pro změnu válela hromada bund a kabátů. Od samého počátku bylo vidno, že české vánoční zvyky tato umělkyně u nás nectí, že si naopak z USA přivezla smysl pro nepořádek a špínu. V kuchyni vévodilo okno, jež mě hodilo zpět do komunistických časů a našich drah. Jezdily totiž vlaky, které neměly mytá okna, a cestující se museli uspokojit s jejich pokálenou a špinavou verzí. Ve vedle sousedícím obývacím pokoji se v koutě krčilo cosi, co mělo vypadat jako vánoční stromek. Avšak to, co jsem viděla v ložnici této celebrity a ložnici jejích dětí, mě už klidnou nenechávalo. V obou ložnicích byla okna zastíněna tmavými hadry, v ložnici hochů se v jednom koutě válel pelech a v druhém koutě další pelech též. O tom, že nebylo ustálo a že ložní prádlo volalo po vyprání, se ani zmiňovat nemusím. V ložnici byl též umístěn sušák se zapraným prádlem, což nikdy na Vánoce dle české tradice být nesmí. Hoši jsou sice školáci, ale nemají žádný psací stůl. Ale co ve svém pokoji mají, je velký nepořádek. Všude se válí špinavé prádlo, ponožky, obaly od pamlsků... Ložnice jejich mámy skýtá ještě otřesnější pohled. Ani na pořádný lustr Doňa nemá, na stropě visí pouze úsporná žárovka. Uprostřed pokoje stojí štafle a na nich je naházené oblečení různého druhu. A po zemi se válí odpadky, špinavé prádlo... něco v obdobném duchu jako u chlapců.

Doňa mi sdělila, že budu spát se svým synem, neb on že ji prý kope. V duchu jsem si řekla, proč ne. Má spát se starou nebo s tou starší. Vše jsem si nechala pro sebe.

Následující den 26. 12. odjížděli její synové za českou babičkou neumytí, nenasnídaní, jejich matka jim na cestu zabalila jídlo, které jsme do Prahy přivezli. Když byli hoši pryč, mohli jsme vyrazit směr Vídeň, neboť odtamtud jsme letěli. Doňa popadla přepravku s prázdnými lahvemi od plzeňského piva směrem do vietnamského obchůdku, aby lahve vrátila a utržila za to nějaký peníz. Že prý za to koupí dálniční známku v Rakousku. To už jsem se začala bouřit, vzala jsem syna stranou a řekla mu, že jedeme tři, že by i ona měla zaplatit svou částku za ubytování v hotelu v Rakousku a benzín. Syn moc na mé straně nestál.

I vyjeli jsme. Doňa v autě pospávala, cestou jsme vzali benzín, ona se zajímala o to, zda jsme koupili i dálniční známku. To už jsem se neudržela a řekla jí, že ona přece slíbila, že ji koupí za utržené peníze z přepravky. Atmosféra v autě houstla. Doňa známku sice koupila, ale pouze na jeden týden, protože byla nejlevnější. Cítila jsem, jak se ve mně vše vaří, a musela jsem se hodně držet zkrátka.

Následující den ráno odvezl můj syn mým autem svou milou, ale starou přítelkyni na letiště a vrátil se za mnou na hotel. Na stole ležely nějaké české mince, že mi to prý Doňa nechala z peněz za přepravku. To už byla na mě až příliš silná káva. I napsala jsem své skoro snaše SMS s tím, že když pořádek, tak pořádek. Že tyto drobné mince nemohou patřit mně, ale synovi, který basu piva koupil. Ale já po ní požaduji, aby zaplatila svůj podíl za hotel i benzín. Ona mi odpověděla s tím, že po mně požaduje peníze za přespání v Praze i za jídlo. Když jsem viděla, že je ještě ubožejší, než jsem si myslela, napsala jsem jí pouze, že mi je jí velmi líto a že jí přeji, aby vnesla do svého života i do života svých dětí více harmonie, že nepořádek v jejím bytě, je odrazem chaosu ve vlastní duši. A poslala jsem jí to i s fotkou její ložnice. Ona mi na to odepsala "Už nepíše, pí...čo." To už jsem zůstala bez komentáře úplně, protože lidi a zejména pak ženy, kteří mluví vulgárně, do mého života nepatří.

Vše nakonec skončilo tím, že jsem se synem do Mexika odletěla, ale domluvili jsme se, že já tam budu sama, neb mě chce jeho milá zmlátit. Naštěstí ona letěla jinudy a oba dva s mým synem bydleli jinde než já.

Velmi se mi nelíbí některé poměry v mé zemi. Cítím, že je tu jaksi přebabišováno a že nám tu snad už jedině chybí nové aerolinie, které by se mohly jmenovat Čapí hnízdo. Mohly by disponovat přímými lety na Krym. Na palubě by se podávala vodňanská kuřata z Polska a jako dezert pořádná kobliha. To je současná temnější stránka mé země. Ale na co můžeme my Češi být pyšní, je fakt, že jsme jako Slované pohostinní, že ctíme tradici Vánoc, kdy se v každé rodině uklízí, aby všichni mohli zasednout ke slavnostně prostřenému stolu. A to je něco, co si myslím, chybí mnohým lidem ze země za velkou louží.

A tak jsem se ocitla sama v Mexiku a o tom, jaké to tam bylo pro samotnou ženu, budu psát ve svém dalším blogu...