Státní sektor vs. soukromý

Chcete-li pociťovat naprostou zbytečnost a smysluplnost své práce, pak jděte pracovat do státního sektoru. 

Motto "Šel jsem kolem pole muže lenivého, kolem vinice člověka bez rozumu, a hle, byla celá zarostlá plevelem, celý její povrch pokrývaly kopřivy a její kamenná zeď byla pobořena." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 24.30, 24.31)

Člověk stráví hodně času prací, měl by proto vykonávat zaměstnání, jež mu bude přinášet nejen peníze, ale i pocit spokojenosti. Není nic horšího než chodit do práce, jež se mi stala nepříjemnou obludou, s níž bohužel musím trávit spoustu času. Řekla bych, že ve státním sektoru se to hemží lidmi, kteří nejsou tak výkonní a motivovaní v porovnání se soukromým sektorem. Ve státním odchází mnoho lidí ze zaměstnání ani ne tak kvůli penězům, ale kvůli lidem. Kvůli vztahům na pracovišti, které jsou ve státní sféře docela na štíru. Ryba páchne od hlavy a hlavně ve státních úřadech či školách najdeme šéfy, kteří vůbec nejsou dobrými manažery. A to se samozřejmě odráží i na kvalitě podřízených pracovníků. Kde je slabý a neschopný šéf, tam jsou i takoví zaměstnanci. A vše může být okořeněno donášením, šikanou, rozličnými podrazy. Jestliže se šéf bojí některého ze svých zaměstnanců a poslouchá, co mu podřízený nařídí, nabízí se otázka, zda na něj jeho podřízený náhodou neví něco choulostivého, co by jej mohlo stát místo.

Strávila jsem spoustu let ve státním školství. Zpočátku to bylo fajn, mými kolegy byli opravdoví páni profesoři, kteří v sobě nezapřeli dar důstojnosti. S nimi se učilo velmi dobře a velmi ráda na ně vzpomínám. Ale jak šel čas a já změnila své působiště, vše se začalo odvíjet od desíti k pěti. Až jsem nakonec státní školství opustila. A pronikla jsem do světa soukromého podnikání, o němž jsem neměla ani tušení. Jak věci fungují v soukromých firmách. A tam jsem se našla, protože jsem vstoupila do světa, v němž všichni mají jeden cíl, musí táhnout za jeden provaz a k tomu jim pomáhá jejich manažer. A jaký je správný manažer? Takový, jenž dokáže motivovat, takový, jenž dokáže naslouchat, takový, jenž je schopen přijmout i kritiku. Lidé v soukromém sektoru jsou mnohem výkonnější, reagují na změny flexibilně, umí rozlišit podstatné od nepodstatného a hlavně musí respektovat jeden druhého. Žádné podrazy nejsou na místě.

Mám zkušenosti se školstvím. Učit v dnešní době už není žádná radost, lidé ze školství odcházejí zejména kvůli vztahům na pracovišti. Neschopný ředitel má ve svém sboru převážně neschopné pedagogy a to se samozřejmě odráží i na kvalitě žáků či studentů. Nikomu nejde o společnou věc, mezi mnohými učiteli nepanují vůbec hezké vztahy. Proč někomu z kolegů vyjít vstříc, když mu můžu házet klacky pod nohy?

Na svých cestách potkávám nové lidi, vyslechnu si nové příběhy, je zajímavé slyšet někoho, kdo se objevil na škole, na níž jsem před časem učila i já. Ale ze školy jsem odešla. A tento někdo mi potvrzuje totéž, co mně na škole vadilo. Unést kolegy, kteří nejdou s vámi, ale jdou proti vám, jsou velmi vulgární a dá se říci neschopní, zahrabaní v papírování, nejsou kreativní, to opravdu není pro každého. Škola byla odrazem slabého vedení, které nechtělo nic řešit, chtělo si jet ve vyjetých kolejích a neumělo přijmout nové výzvy. Čas je to nejdražší, co v životě máme a co můžeme někomu dát, není proto na místě časem plýtvat. Nač plýtvat svými dovednostmi někde, kde vše vyústí jen v házení perel sviním. 

Z českých škol odcházejí učitelé, neodcházejí však kvůli penězům, ale kvůli vztahům na pracovišti, kvůli drzým a nezvladatelným žákům. Potkala jsem novou lektorku angličtiny, která odešla z gymnázia, kde učila několik let. Ale vzhledem ke vztahům, jež na škole vládly, se rozhodla ze školství odejít a dát se na cestu svobodného podnikání. Nepěkné pracovní vztahy nejsou jen ve školství, ale i v mnohých státních úřadech. Mám kamarádku, jež po celý život pracuje ve státním úřadě. Tam se děje něco obdobného jako ve školství. Neschopný management, šikana těch, kteří si dovolí přijít s kritikou, donášení. 

Jestliže je někdo opravdu šikovný a podává dobrý výkon, pak je pro takového jedince lepší, aby si našel zaměstnání v soukromém sektoru. Tam je možnost profesního růstu, tam jedinec nemusí vykazovat činnosti jen papírově, tam se vskutku stále něco děje. V soukromé sféře se člověk musí umět prodat, musí zdokonalovat své dovednosti, ale ve státním? Tam nikoho nezajímá vaše výkonnost, tam každého jen zajímá, zda vyplňujete správně statistiku, a když dorazí inspekce, zajímají ji jen papíry. Ale výkonnost zaměstnanců? To jim bývá ukradené. Státní sféra je ošklivý šedý moloch, jenž dokáže ubít soutěživost, výkonnost, kreativitu, zkrátka cokoli, co je nezbytné, abych se pracovně realizoval.

Ve státním lidé nic neprodukují, nepodílejí se na zisku, jsou jen zahrabaní ve stále přibývajících papírech. A na takové neproduktivní, nevýkonné a velmi často málo motivované zaměstnance musí vydělat lidé ve výrobě, finančnictví či službách. Zatímco se státním zaměstnancům neustále přidává, v soukromém sektoru na to musí lidé vydělat. A to by si měli všichni státní zaměstnanci uvědomit...