Čeho se v životě bojím

Je zajímavé, když jsem se na Kubě stala svědkem toho, jak vypadá ničivý hurikán, nepociťovala jsem příliš strach

Motto "Závistivec se honí za majetkem a neví, že na něj přijde nedostatek." ((Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými, 28.22)

Myslím si, že jsem si na Kubě uvědomila, čeho se v životě bojím. Nepociťovala jsem strach, i když řádil hurikán, věřila jsem, že se z toho dostaneme v pořádku. Pouze v posteli jsem nemohla usnout, protože hurikán byl tak silný a hlasitý, že se v tom příliš spát nedalo. To jsem pocítila jisté obavy, ale jinak ne. Snad to bylo dané i tím, že se mezi námi všemi nesla solidarita, že jsme podporovali jeden druhého, nezapomínali jsme na úsměv. A když byla situace vyhrocená, někdo utrousil špetku šibeničního humoru a my se řehtali na celé kolo. A právě smích nám pomáhal, abychom nepodléhali beznaději.

Zažila jsem ničivý hurikán, ale ten pro mě neznamená takovou hrozbu jako někteří lidé. Ano, musím přiznat, že z některých lidí mám strach. Ze závistivců, žárlivců, lakomců, zlodějů, intrikánů a všech, kteří nedokáží dodržovat pravidla, jsou svým chováním nějakým způsobem vyšinutí z běžného rámce. A potkávat takové lidi je mi velmi nepříjemné. 

Když vezmu dům, v němž bydlím. Nastává topná sezóna a problematická sousedka nade mnou otvírá okno dokořán ve společných prostorách. Přitom směrnice je jasně daná. V topné sezóně se má větrat krátce a mají být okna zavřená. Jenže babice nade mnou se živí zlovolností, jíž obtěžuje jiné. A nikdo si s ní nedokáže poradit. Venku nastanou mrazy, ale okno na naší chodbě je stále otevřené. Běda, kdyby se je někdo pokusil zavřít. To by mu babice lála do..., ani nechci psát hanlivá slova, jichž jsou její ústa plná. 

Závistivci. Kolik je mezi námi takových. V naší zemi najdeme spoustu nepřejících někomu úspěch, ale zato jsou až nadmíru přející, když někoho potká smůla. Vyhýbám se těmto jedincům s patologickými projevy chování, ale nemohu se jim vyhnout úplně. Když se takoví najdou v rodinách, je velmi smutné. A nebudeme si namlouvat,  že je ve všech rodinách vše bez problémů. Závidí si sourozenci, rodiče závidí dětem, i v rodinách můžeme potkat zášť a nenávist. A to je něco, z čeho strach mám. Hurikán mě ponechal v klidu, ale stát tváří v tvář někomu, kdo vám přeje to nejhorší, co by vás mělo v životě potkat, je velmi bolestivé.

Mám strach, že v prezidentském úřadě stane člověk, z jehož chování i vizáže je patrné, že to přehání s alkoholem. Mám strach, že naší první dámou bude žena, jež bude podobná Martě Gottwaldové, čili žena bez jakékoli graciéznosti a důstojnosti, bude první dámou jen z toho titulu, že se to vyplatí být. Mám strach, že náš Hrad nebude nadále požívat vážnosti, jak tomu bylo v minulosti. Že bude spolčením chásky, jíž je morálka naprosto ukradená. 

Mám strach z toho, že budou v populaci přibývat lidé, kteří nemají v životě žádné cíle. Lidé, kterým je ukradené, jak to v naší zemi vypadá, lidé, kterým k životu stačí sedět někde v hospodě u piva a blábolit tam opilecké žvásty, případně lidé, kteří se spokojí s takovou úrovní kultury, jakou poskytují laciné seriály a reality show komerčních televizí. Tito lidé toho k životu moc nepotřebují, mohou se nechat zmanipulovat některými politiky, jimž nejde o nic jiného než o prosazování svých vlastních cílů. Narůstající chátra může svým hlasem změnit demokratický vývoj naší země natolik, že budou vzdělaní lidé odcházet někam jinam, do jiné země, jež není prosáklá dotačními skandály, korupcí, prezidentem alkoholikem...

Mám opravdu strach z toho, že v naší zemi se bude dařit ničemům stále více a slušní lidé jim budou vydáni napospas. Z takové představy mě jímá úzkost a strach, které jsem ani v ničivém hurikánu nepociťovala. Zlomyslnost a bezcharakternost některých lidí vysoko předčí ničivý hurikán, který ve srovnání s ničemností jejich povah je pouhé nic...