Klapka Cuba libre podruhé

Už nevíte, kudy z nudy? Už vám ani porno filmy nepřinášejí náležité nabuzení? Bungee jumping, sky diving jsou trapárny, v nichž nezažijete pořádný adrenalin? Poradím vám jediné. Leťte na Kubu, tam se člověku stále něco děje

Motto "Budeš-li v čas soužení liknavý, budeš se svou silou v úzkých." (Slova moudrých, Rady pro život, 24.10)

Na Kubě se stále něco dělo. Jeden stres skončil a začal další, ještě horší. Z dovolené jsme se vrátili úplně zdecimovaní, vůbec jsme si neodpočinuli, protože jsme museli řešit nové a nové náročné situace.

Bezprostředně po hurikánu jsme nesměli chodit ven, všude dokola samá spoušť, polámané stromy, zbořená restaurace, zničený bazén a hřiště pro děti, rozbouřené moře. Příroda nám ukázala svou sílu. Člověk si uvědomil, jakou moc v sobě příroda skrývá, a krom velkého strachu zažíval i pokoru. Pokoru před mocnou přírodou. A ta je na Kubě víc než krásná, trochu připomíná Srí Lanku. Ve vlhkém prostředí se daří vegetaci, jejíž půvab ještě umocňuje nádherné moře a bílé písčité pláže. V tomto směru je Kuba opravdový skvost. Jenže my jsme nepřiletěli na Kubu, abychom se těšili z klenotů přírody, my jsme tam přijeli, abychom každodenně zažívali pořádnou dávku adrenalinu, o nějž jsme ale nestáli. A krom adrenalinu bych svou dovolenou na Kubě nazvala dovolenou svornosti, neb jsme tam okusili, jak chutná lidská solidarita, lidské účastenství, protože jsme na tom byli všichni stejně. Jenže já se synem a naši noví a bezvadní přátelé ze Slovenska jsme do Varadera odletěli 6. 9., kdežto ostatní turisté tam pobývali od srpna či prvního září. Jejich CK je neposlaly do samého chřtánu hurikánu jako nás.

11. 9. jsme se šli koupat. Moře stále rozbouřené, ale modrá obloha a na ní žhavé slunce. Strávili jsme celý den ve vodě. Bylo to naše druhé koupání, proto jsme si je nechtěli nechat ujít. Další den se jelo do Havany, podařilo se nám sehnat taxík za 110 CUC. (Když jsme si směnili 280 eur, dostali jsme 250 CUC, nikde žádný kurzovní lístek, turista je zcela odkázán na místní poměry a ty jsou velmi špatné). Hlavní město Havana. Muselo být kdysi nádherné, jenže pod vládou komunistů se vše jen hroutí. Známe ze své vlastní historie. Historické domy v Havaně padají, jsou špinavé a neskutečně zchátralé. Všude samý nepořádek a žebráci. Jakmile uzří cizince, běží k němu a chtějí peníze. Muž bez nohy na vozíku. Najíždí do cizinců a chce, aby mu něco dali. Takovou bídu jsem neviděla ani v Thajsku či na Srí Lance. Romové v mosteckém Chánově si oproti mnoha Kubáncům žijí jako v Hiltonu. U nás se stále hovoří o diskriminaci a lidských právech, v komunistické zemi lidé žádná práva nemají. To jsme si s našimi soudruhy též zažili, proto se stále divím, jak je někdo ještě může volit.

Ve středu 13. 9. chtěli Tomáš s Petrou jet na výlet za delfíny. Jenže nám bylo ráno sděleno, že musíme vyklidit pokoj, že letíme domů. O den dříve. Že pro nás v deset hodin přijede autobus. Ještě že naši přátelé nikam nejeli, byli by nestihli letadlo. Je deset hodin a my čekáme na autobus. Vedro, vlhko, z nás jen lije. Když se na recepci ptáme, kde je autobus, řeknou nám, že nejsme jediní, že musíme mít trpělivost. Jedenáct hodin a očekávaný autobus přijíždí. Letíme k němu s veškerou bagáží, řidič si zkontroluje naše jména a sdělí nám, že nejsme na seznamu, nemůžeme tudíž jet. Autobus odjíždí, na recepci nás už nechtějí, z hotelu nás odhlásili. Voláme tedy do cestovní kanceláře a tamní pracovnice říká, že jsme měli odjet autobusem. Ale jak, když jsme nebyli na seznamu? Navrhuje, abychom si vzali taxi. My oponujeme tím, že už nemáme žádné peníze. Ona na to, ať si je vybereme z bankomatu, že nám vše v Čechách proplatí. Jenže v hotelu ani jeho blízkém okolí žádný bankomat není (dá se říci, že na celé Kubě téměř nikde). Pracovnice CK nás dále šokuje tím, že nestihneme-li let do Vídně v 16 hodin, už to nebude její starost. Drama vrcholí, jsme zpocení úplně všude. Zachrání nás náš krajan Vláďa. Letí na pokoj a přináší 100 eur. Vracíme se na recepci a chceme zavolat taxi. Čekáme dalších cca 20 minut. Taxi přijíždí, řidič nám sdělí cenu 120 CUC, ale my máme jen eura. On že za eura nejede. Řítíme se na recepci vyměnit peníze. Čeká nás cesta na letiště, která má trvat cca tři hodiny.

Ani nemusím říkat, jak jsme celí vystreslí, protože se bojíme, že letadlo nestihneme. Projíždíme kubánským venkovem a dostáváme se na dálnici. Dálnici v uvozovkách. Připomíná mi rumunskou z osmdesátých let. Stejně jako kdysi v Rumunsku na ní potkáváte koně, kteří se pohybují i v protisměru. Neviděla jsem víc zubožené zvíře než kubánského koně. Bylo mi jich nesmírně líto. Chudáčkové jsou celí vyzáblí, vidíte jejich žebra, fungují jako dopravní prostředek. Musí táhnout vozík, na němž sedí několik lidí. Ale každý dopravní prostředek přece potřebuje palivo, kubánští koně moc paliva nedostanou, zato toho musí hodně oddřít. Krom koní na dálnici vidíme i náklaďáky, na jejichž otevřených korbách stojí místní, kteří takto běžně cestují.

Na letiště jsme dorazili před 15. hodinou. Rychle zaplatíme ranec peněz a běžíme do odletové haly. Jenže nikde nevidíme let Havana - Vídeň. Voláme zpět do cestovky, abychom se ujistili, že letadlo opravdu letí. Protože na Kubu jsme letěli nejprve z Vídně do Frankfurtu a pak z Německa do Havany. Že by byl přímý let Havana - Vídeň? Prý ano. Máme se jít urychleně odbavit, jinak budeme mít smůlu. Jenže kam se odbavit, když žádná přepážka není pro Vídeň. Pobíháme odletovou halou, až se nakonec dozvídáme, že nás taxikář odvezl do špatné části letiště. Bereme si další taxi, které nás má dovézt na správné místo. Dalších 20 CUC. Času zbývá pár minut, to už nás neodbaví, ale přesto to nevzdáváme.

Taxikář nás vyloží a my se ženeme do další odletové haly. Ta je plná lidí. Tělo na těle. Díváme se na odlety, ale žádnou Vídeň nevidíme. Opět voláme do CK, kde nám slíbí, že zjistí, jak to s letem vypadá. Po chvíli nám volají a máme se prý spojit s dalším delegátem CK, jménem Ariel. Vida, nejen prášek na praní. I delegát na Kubě. Nevím, jak dlouho jsme čekali, abychom se dozvěděli, že žádný let Havana - Vídeň neexistuje. Syn odchází s Arielem do kanceláře letecké společnosti, jež nás má přepravit do Frankfurtu. Všude dezorientovaní turisté, typicky komunistická organizace práce, čili chaos. Všechny odbavovací přepážky jsou uzavřené. Syn přichází s novou informací. Musíme se ještě dnes nechat odbavit v 19 hodin, jinak odletíme až za dva týdny. Další šokující zpráva. Když vidíme, že je odletová hala nacpaná lidmi, pociťujeme velký strach, že tu budeme muset zůstat další dva týdny na vlastní náklady. V Havaně, kde nejsou žádné obchody a hotely a restaurace, jež odpovídají evropské úrovni, jsou neskutečně drahé.  Příklad - jedna večeře stojí 25 CUC.

Dámské toalety na mezinárodním letišti Havana. V provozu jsou pouze dva záchody. U jednoho nejdou zavřít dveře, proto když vykonáváte potřebu, musíte si jednou rukou dveře držet, druhou si stahujete kalhotky. Naštěstí mám obě paže funkční. Toaletní papír neexistuje, záchodové mísy jsou pokálené, štětka na čištění se v kubánské zemi nevyskytuje. 

Na letišti jsme strávili sedm hodin čekáním. Ve stavu zoufalství jsme neustále kontaktovali CK, která nás opakovaně mylně informovala, třeba neexistujícím letem Havana - Vídeň. Na odletové tabuli se objeví Frankfurt, jenže přednost mají lidé, kteří měli odletět ve dnech před námi. My se do letadla nedostaneme, ale to už není problém CK, ale letecké společnosti. Před 21. hodinou se dozvídáme, že nás odvezou do dalšího hotelu (pětihvězdičkového), kde přespíme, a další den odletíme, když se vejdeme do letadla. Hrozba dalších dvou týdnů na Kubě nad námi stále visela. Z této představy se pomalu hroutíme. Petra kontaktuje slovenskou ambasádu, aby se dozvěděla, že pomoci bohužel nemohou.

A aby toho nebylo málo, začíná příšerná bouřka. K tomu přívalové lijáky, po komunikacích se valí spousta vody, cca dvacet centimetrů. Je přistaveno několik autobusů, jež nás odvážejí do hotelu. Mám strach, aby nás přepravily, když vidím, že se silnice mění v potok. K hotelu přijíždíme v cca 21.30, úplně vyčerpaní. A máme i hlad. Na letišti existuje jediný kiosek, kde si můžete koupit vodu nebo sendvič. Ze sendviče jsme všichni měli hnačku a křeče v břiše.

Před pětihvězdičkovým hotelem se pohybují místní rajdy a žebráci. Ignorujeme je a vcházíme do jiného světa. V hotelu pobýval i samotný Fidel Castro a je to znát. Je to něco, na co jsme v civilizované společnosti zvyklí. Večeře formou bufetu, špičková. Pokoje též. Švýcaři, s nimiž jsme se také seznámili, pořádají v 25. patře mejdan až do rána. Kubánský rum jim chutná. A nejen jim.

Druhý den ráno po bohaté snídani opouštíme hotel v obavách, co nový den přinese. Je to pro nás poslední možnost odletět, ale když vidíme, kolik autobusů odjíždí, ztrácíme naději. Všichni letí do Frankfurtu. Další nejistota, další stres. Odletová hala je plná lidí, všechny odbavovací přepážky jsou zavřené. Lidé trpělivě čekají, Švýcaři si čekání zpříjemňují popíjením kvalitního kubánského alkoholu. Máme pocit, že stojíme v řadě poslední, že nás snad smůla neopustí. Útěchou nám může být, že jsme čtyři, kteří tu případně zůstanou další dva týdny.

Světe, div se, podařilo se nám odbavit. Už víme, že poletíme. Vrátíme se do civilizace, do globalizace, jež z určitého pohledu není špatná věc. Radujeme se jako malé děti. Když nastoupíme do letadla, ucítíme závan známého světa a jsme šťastní, že jsme se z toho dostali. Jenže to není tak jisté, protože letadlo mělo již dávno odletět, ale nic se neděje. Po půl hodině k nám hovoří kapitán letadla s tím, že se Kubáncům rozbilo auto, tzv. Follow me, že musíme počkat, až je opraví. Vzduch houstne dalšími obavami, že se ze země se sociálními jistotami snad nikdy nedostaneme. Nakonec letadlo vzlétá po padesáti minutách a my víme, že se vracíme domů. Do Evropy, kam přiletíme totálně vyřízení. Žádná dovolená, ale permanentní stres. Místo odpočinku úplně sešrotovaní.

Přemýšlím-li o tom, co mi dovolená na Kubě přinesla, vím, že  toho bylo hodně. Jednak si člověk mohl vyzkoušet, kolik toho vydrží. Další fakt byla laťka pocitu štěstí, jež se neustále snižovala, a my se dokázali radovat z opravdových maličkostí, které bereme v civilizovaném světě za samozřejmost. Potkali jsme spoustu bezvadných lidí, žádné křupany a hospodské tlachaly, ale zajímavé osobnosti z celého světa. Jedním z nejkrásnějších zážitků byl večer po hurikánu, kdy byl prostor baru plný vody, ale kdosi zasedl za klavír a začal hrát nádherné melodie. Lidé do toho zpívali, někdo tančil, všichni  zapáchali potem, na každém byla znát velká únava, ale přesto byli všichni šťastní. Žádné mobily či tablety, žádné napojení na IT civilizaci. Hřejivé lidské teplo, žádná odcizenost. Zažívala jsem jeden z nejkrásnějších koncertů ve svém životě. Koncert, v němž se nesly tóny lidské sounáležitosti a pospolitosti. A to byl zřejmě důvod toho, co jsme si měli z Kuby odnést. Dobrý námět na filmový scénář, nemyslíte?

Epilog

V komunikaci s CK jsme důsledně vyžadovali 100 % kompenzaci ceny dovolené, která v podstatě žádnou dovolenou nebyla. CK nám zprvu tvrdila, že z její strany k žádnému pochybení nedošlo, nicméně pod vahou našich důkazů, měli jsme nahrávky, svědky, svou chybu nakonec uznala. A tak, když jsme se vraceli domů z Vídně, dostali jsme email, jenž obsahoval voucher na novou dovolenou. Určitě využijeme, už si vše plánujeme, snad už to nebude žádná cesta do pekel...