Veletrh marnosti

Veletrh marnosti, nebo také veletrh nesplněných přání. Tak bych mohla charakterizovat období po Listopadu 89

Motto "Boháč se zdá sám sobě moudrý, ale nuzný, který má rozum, ho prohlédne." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými, 28.11)

Nacházím se ve stavu poněkud sklíčeném, ve stavu bez nálady, kdy pociťuji zklamání. Zklamání z toho, co se na nás line ze sdělovacích prostředků. Zaznívají k nám hlasy pana Účelového, jenž opět čelí obvinění. Pan Účelový na vše argumentuje slovy, že je to vůči jeho osobě účelové, snaží se opět vzbudit dojem obětního beránka. Ale v případě pana Účelového nemůže jít o žádného obětního beránka, neb pan Účelový se jeví tak, že ve svém životě využívá kalkulace. Co bude proň výhodné. Tím byl i vstup do komunistické strany po roce 1968. Proč tam nevstoupit, když mi z toho neslo. Třeba práce v zahraničí, z níž plynuly i devizové prostředky. Nad panem Účelovým visí velký otazník jeho spolupráce s StB.

Pociťuji víc než zklamání, když vidím, že naše politická scéna vytváří obraz veletrhu marnosti nebo veletrhu nesplněných přání. I já se řadím mezi ty, kteří měli svá přání po Listopadu 89. Zažila jsem okupaci vojsk Varšavské smlouvy, vím, jak chutná normalizace. Vím, jak se chovali komunisté, kteří do KSČ vstoupili po roce 1968. Vesměs lidé bez charakteru, lidé, jež sledovali jen svůj vlastní cíl. Na jiných jim nezáleželo. Normalizace přinesla pronásledování lidí, kteří nesouhlasili se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Mnozí ze vzdělaných lidí skončili v kotelnách, dolech, a mohli být rádi, že vůbec nějaké zaměstnání mají. Mnozí byli pronásledováni StB, jež je nutila k nedobrovolnému odchodu ze země. 

Na dobu po roce 1968 nevzpomínám ráda, byla to doba velkého útisku, jenž podporoval slovenský Gustáv Husák. Nepřinesl českému národu nic dobrého. Potlačování lidských práv, potlačování demokracie, pronásledování těch, kteří nesouhlasili s komunisty. Už bych si nepřála, aby se cokoli podobného v českém národě opakovalo.

Píše se září 2017, naše politická scéna se otřásá kauzou Čapího hnízda, za niž odpovídá pan Babiš, nebo také pan Účelový. Člověk, jenž je zvyklý kolem sebe kopat, když někdo poodkryje praktiky, jež tento politik provozuje. Nevěřím mu vůbec nic, stejně tak jako nevěřím všem, kteří se stali členy komunistické strany po roce 1968, aby ji po roce 1989 opustili. Jen své členství v této straně využili ke svému kariérismu, pro své cíle. 

Jsem v kontaktu s mnoha lidmi, je zajímavé, že nikdo z nich nepodporuje pana Babiše i jeho hnutí. Ani nikdo z jejich přátel. Ptáme se, kdo jsou ti, kteří jej mají podporovat? Copak si nikdo neumí dát dohromady jednoduché počty, že jedna a jedna jsou dvě? 

O svou zemi mám strach. Pociťovala jsem jej i za dob komunistů. V současnosti jej pociťuji rovněž. Jaksi se nedokážu ztotožnit s představou, že by měl být v naší zemi premiér, jehož minulost je zakalená. Členstvím v KSČ po roce 1968, otazníkem ze spolupráce s StB, i skutečností, že je jedním z nejbohatších Čechů. Nebo Slováků? Všichni přece víme, že k neuvěřitelnému bohatství se mnozí lidé po Listopadu 1989 nedobrali poctivou prací. Že tu proběhla jakási divoká privatizace, jež jen napomohla lidem, kteří jsou s charakterem na štíru. 

Nevím, zda by se mi chtělo žít v zemi, již by měl vést premiér, jemuž hrozí trestní stíhání. A i kdyby se z něj díky svým vlivným advokátům vyvlékl, nikdo mu nesmaže vinu morální. A tu pan Babiš mít může. Za své členství v KSČ, možnou spolupráci s StB, možnými dotačními skandály a praktikami, o nichž ani nemusíme vědět. 

Komunistům říkám jasné ne. Stejně tak říkám jasné ne panu Babišovi, protože mu jednoduše nevěřím. Byla bych ráda, kdyby český národ procitl...