Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vážení soudruzi, ne

13. 07. 2017 6:10:05
Když se tak kolem sebe dívám, přijde mi, že někteří lidé trpí výpadky paměti, že si nechtějí vzpomenout na to, jaké to zde bylo za soudruhů komunistů

Motto "Když jásají spravedliví, je to nádherné, ale když se pozdvihují svévolníci, člověk se ukrývá." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými, 28.12)

Už je to téměř dvacet osm let, kdy soudruzi odešli z politiky. Opravuji. Kdy měli odejít z politiky a vlivných míst, protože někteří z nich jsou tu stále mezi námi. Sice v jiném politickém kabátě, ale jsou. Věrní komunisté pozměnili jméno své velké strany a sázejí na to, že k nim lidé najdou opět cestu. Vzhledem k tomu, že se soudruzi historicky znemožnili, polistopadoví komunisté na sebe příliš neupozorňují. Mám na mysli skandály, jimiž si snad prošla každá větší politická strana po Listopadu. Komunisté vyčkávají, dali by se přirovnat ke spící zmiji, která ví, že její den přijde. A bude plná jedu, kterým usmrtí své protivníky.

Nevolím komunisty z mnoha důvodů. Pominu-li hrůzy, jež se za jejich vlády v zemi konaly, jakými byly zinscenované politické procesy v padesátých letech, v nichž některé lidi zavraždili, případně uvěznili na mnoho let, pominu-li nesvobodu, nemožnost vycestovat do světa s výjimkou některých socialistických zemí, pominu-li okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy, pak je tu stále mnoho faktů, které říkají: "Vážení soudruzi, ne."

Tak třeba. Komunisté se podíleli na devastaci životního prostředí třeba tím, že v některých městech zrušili trolejbusovou dopravu a nahradili ji autobusy. Komentovali to vysvětlením, že autobusy jsou sice dražší a více znečišťují životní prostředí, ale jsou rychlejší. V zimě jsme se dusili, nesměli jsme vycházet ven, nesměli jsme větrat, protože vzduch byl plný škodlivin. Aby soudruzi používali nějaké čističky? To jim bylo ukradené.

Lidé na venkově museli vstupovat do JZD, Jednotných zemědělských družstev, která si kolikrát vedla tak katastrofálně, že neměla ani na výplatu mezd pro družstevníky. Moje babička toho byla zářným příkladem. Dřela v družstvu, ale stávalo se, že peníze na mzdy nebyly. A babička chodila do lesa sbírat houby, borůvky a maliny a ty poté zpeněžila na trhu. Nebo prodávala vajíčka. Družstva si neuměla zorganizovat práci, museli jim jezdit pomáhat žáci základních škol, studenti středních a vysokých škol. Vzpomínám si, že nás vozili na pole nákladním autem, kterému nefungoval startér. Řidič závadu vyřešil po svém. Když nás dovezl na pole, nechal náklaďák puštěný od rána až do odpoledne. Nemusím ani říkat, kolik tam bylo rámusu a zápachu. Ale nikoho to nezajímalo. Že by se mělo auto opravit, že by se nemělo plýtvat, nikoho netrápilo.

Hospody se za soudruhů těšily zaplivaností, zakouřeností, velké špíně. V dopoledních hodinách bývaly plné stavebních dělníků či jiných řemeslníků, které nikdo nekontroloval, jak pracují, a oni místo toho, aby stavěli, seděli v hospodě a opíjeli se. Podobně špinavé jako hospody byly i veřejné záchody, které na hony páchly, ještě než jste tam vstoupili. Záchodové mísy zaneřáděné, toaletní papír se nekonal, soukromí téměř žádné.

Když se stavěly nové domy, mám na mysli panelákové krabice, nikoho příliš nezajímalo, jak kvalitně se staví. V naší ulici se takový stavěl a spadl, protože neměl pořádně vybudované základy. Když byly domy dostavěny, zpravidla se předávaly se spoustou závad, ale lidé byli šťastní, že se mohou nastěhovat do nových bytů. Většina jich byla družstevních, a aby na vás přišla řada, museli jste být v pořadníku deset, dvacet let. A za byt samozřejmě zaplatit. Na sídlištích nebyly vybudované chodníky, chyběla občanská vybavenost, a když nastaly deště, lidé se bořili do bahna. Snad nejlépe vystihují socialistické bydlení slova Ivy Pekárkové "A lidé bydlí v betonových bunkrech, nad sebou, pod sebou a vedle sebe, v racionálně zbudovaných jednotkách, pijíce všichni z jednoho potrubí a serouce do stejně trubky, která sestupuje panelákem od prdele k prdeli." (Péra a perutě)

Abyste dostali telefon, museli jste uplácet. Čtyřicet tisíc za zavedení telefonní linky nebylo nic mimořádného. A vaše linka byla napojena ještě na další jiné, stávalo se, že jste se nikam nemohli dovolat, protože ti další, kteří měli s vámi přípojku, právě telefonovali. Váš telefon byl proto hluchý.

Jestliže se těhotná žena rozhodla pro interrupci, souhlas s tímto zákrokem udělovala interrupční komise. Tam krom gynekologa zasedaly soudružky z uličního výboru a ty rozhodovaly, zda žena může jít na interrupci. Antikoncepce, jež byla dostupná, způsobovala, že ženy jen kynuly a přibývaly na váze, ale to nikoho nezajímalo.

Dá se říci, že jsme jako národ zapáchali, protože nebyly k dostání téměř žádné deodoranty. Když se některé objevily, byly rychle skoupeny. Zatímco deodoranty byly úzkoprofilové zboží, ruské duchy, což byly páchnoucí voňavky ze Sovětského svazu, jste dostali. Stejně tak žena běžně nesehnala depilační krémy, na elektrické strojky mohla zapomenout. Cizinci o našich ženách říkali, že jsou pěkné, ale chlupaté.

Bytový fond byl zanedbaný, o byty a domy se téměř nikdo nestaral. Nechávaly se tzv. dosluhovat. Bydleli jsme v prvorepublikovém činžáku, který měl krom jiného děravé okapy. Před vchodovými dveřmi bych nikomu nepřála stát, když pršelo. Protože z okapů crčela voda, a když nastala zima, velmi často se stávalo, že díky děravým okapům se voda změnila v led. Stávalo se pak, že vcházející do domu či vycházející z domu hodil tzv. mrchu. Když dopadl na zadek, bylo to dobré. Avšak velmi nebezpečné pro staré lidi.

V některých našich městech sídlily vojenské posádky a tudíž i ruské rodiny, kterým byly přiděleny byty. Nevím, jak ruští občané žili, ale tyto byty byly naprosto vybydlené, když se museli z našeho území vystěhovat. Neměli žádné hygienické návyky, všechno ničili, s odpadky si hlavu nelámali, ani se nenamáhali nosit je do popelnic. Házeli je z oken.

Prodej aut byl silně deformovaný, auta se sháněla obtížně, chtěli-li jste nové, byli jste zařazeni do pořadníku a čekali mnoho let. Dala se sehnat ojetá auta, ale ta se prodávala za dvojnásobek ceny. Nechat si auto opravit v servise, mohli jste se připravit na to, že vás pořádně okradou. Ještě fungující náhradní díly byly často vyměněny starými, které brzy vzaly za své, a vy jste opět museli servis navštívit. Když ne servis, pak nějakého meloucháře, těch bylo všude jako naseto, okrádali, jak to šlo.

Mohla bych pokračovat dál, ale nechci. Dalo by se toho napsat tolik, že by to vše obsáhlo tlustou knihu. Tolik životních osudů lidí, které komunisté pronásledovali, tolik zničených měst, tolik zničených domů, tolik zničených továren, tolik zničené přírody. Ale hlavně propaganda, která stála náš rozpočet majlant. Proto nemohu komunisty nikdy volit, protože se jim nedá věřit. Byli to velmi špatní ekonomové, před rokem 1948 bylo Československu šestou nejvyspělejší zemí na světě. V šedesátých letech spadlo někam ke 40. místu. Předválečná koruna patřila mezi dobře směnitelnou měnu, soudruzi ji dovedli k totálnímu propadu. Komunisté navíc znásilňovali mysl našich lidí, na ničem jim nezáleželo. Jen na jejich straně, z níž měli ale strach. Měli strach jeden z druhého, protože věděli, čeho všeho jsou schopní. Moc dobře věděli, jaké bestie jejich spolustraníci jsou. Jeden jako druhý, s charakterem na štíru.

Nechápu, jak by si někdo mohl přát toto vrátit, jak někdo na tyto roky vzpomíná v dobrém. Kdo by si toto opět přál? Snad právě ti, kteří dopoledne vysedávali v hospodách a opíjeli se. Pracovní doba, nepracovní doba, jestli pracuji, nikdo nezjišťuje. Jsem ráda, že mi paměť slouží a že vím, jaké je žít pod rudou hvězdou a srpem s kladivem. Jedinou jistotou člověku byla komunistická strana a od takové jistoty raději hodně daleko. Ale opravdu hodně daleko. Protože pak by přišla cenzura, nesvoboda, estébáctví, zboží by zmizelo z obchodů, začaly by se rozkrádat továrny a podniky, lidé by sice měli jakés takés peníze, ale ty by se nedaly za nic utratit. Devastace přírody, devastace myšlení a všudypřítomný strach z toho druhého. Co na mě ví, komu mě napráší.

Podíváme-li se na vše, co se v naší zemi odehrálo od roku 1989, musíme přiznat, že se mnohé zlepšilo. Životní úroveň bezpochyby, tvář našich měst, zničené lokality, jako jsou např. Krušné hory, se navracejí k normálu. Kurz koruny posiluje. Máme svobodné volby, ale nevážíme si toho. Není toho málo, co se podařilo, proto si neumím představit, že by měli mít komunisté své místo na naší politické scéně. Své šance od roku 1948 promarnili, proto nejen za sebe říkám "Vážení soudruzi, ne.",

Autor: Helena Vlachová | čtvrtek 13.7.2017 6:10 | karma článku: 29.27 | přečteno: 984x

Další články blogera

Helena Vlachová

Když žena muži vyčítá

Znají to snad všichni muži. Chvíle, v níž mají pocit, že jsou k ničemu, protože jejich dominantní partnerka jim to dává velmi často očividně znát

21.9.2017 v 3:49 | Karma článku: 13.46 | Přečteno: 369 | Diskuse

Helena Vlachová

Čeho se v životě bojím

Je zajímavé, když jsem se na Kubě stala svědkem toho, jak vypadá ničivý hurikán, nepociťovala jsem příliš strach

19.9.2017 v 6:14 | Karma článku: 13.60 | Přečteno: 419 | Diskuse

Helena Vlachová

Klapka Cuba libre podruhé

Už nevíte, kudy z nudy? Už vám ani porno filmy nepřinášejí náležité nabuzení? Bungee jumping, sky diving jsou trapárny, v nichž nezažijete pořádný adrenalin? Poradím vám jediné. Leťte na Kubu, tam se člověku stále něco děje

17.9.2017 v 1:03 | Karma článku: 23.44 | Přečteno: 818 | Diskuse

Helena Vlachová

Zažili jsme hurikán Irma

Už máte pocit, že vám antidepresiva nezabírají, že už opravdu nemůže být v životě hůř? Máte problémy s partnerkou či partnerem? Pak vám doporučím jediné. Odleťte na Kubu, kde rychle zapomenete na nesmyslné banality všedního dne

16.9.2017 v 5:34 | Karma článku: 31.86 | Přečteno: 2284 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Tomáš Králíček

Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich

Reinhard Heydrich. Blonďatá bestie, pražský kat, řezník z Prahy, archanděl zla... Přezdívek měl zastupující říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava řadu. Co předcházelo atentátu, jak k němu došlo a jaké měl důsledky?

21.9.2017 v 8:35 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Obhajoba seznamkového muže

Články o seznamování, co letí internetem, vždycky dost zaujmou. Jejich obsahem jsou strasti, radosti málokdy. Autorkami jsou téměř stoprocentně ženy, co shodně naříkají, že je seznamování tragédie a že si muži často ubírají věk

21.9.2017 v 6:58 | Karma článku: 11.15 | Přečteno: 270 | Diskuse

Helena Vlachová

Když žena muži vyčítá

Znají to snad všichni muži. Chvíle, v níž mají pocit, že jsou k ničemu, protože jejich dominantní partnerka jim to dává velmi často očividně znát

21.9.2017 v 3:49 | Karma článku: 13.46 | Přečteno: 369 | Diskuse

Eva Sádecká

Zamiluj se do života!

Když jsme zamilovaní, vadí nám něco na partnerovi? Ne, je perfektní, dokonalý. Je báječný, úžasný. Pořád o něm mluvíme, je tak zajímavý! Jsme jím opojeni, okouzleni, očarováni. Dokážeme na něj neustále myslet a těšit se.

20.9.2017 v 23:53 | Karma článku: 5.66 | Přečteno: 126 | Diskuse

Libuse Palkova

Na letišti

V předchozím blogu jsem zmínila historku ukazující, jak probíhají letištní transfery. Ztracený turista není to jediné, co se, může stát. Co když se ztratí řidič autobusu nebo rovnou průvodkyně?

20.9.2017 v 20:16 | Karma článku: 14.95 | Přečteno: 621 | Diskuse
Počet článků 735 Celková karma 20.24 Průměrná čtenost 887

Jsem především žena a v ženství spatřuji smysl svého života. Mám ráda život i s jeho těžkostmi, vážím si maličkostí, neuznávám konzumní způsob života, jsem zastánkyní svobodné vůle člověka.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.