Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Interrupční komise

3. 07. 2017 6:28:22
Pojďme si vyprávět příběh mladé ženy, které se stalo neštěstím, že se narodila v komunistickém Československu, v němž panovala zvláštní pravidla pro všechno. I pro interrupci

Motto "Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. Upadne-li jeden, druh jej zvedne." (Kazatel 3 - 5, Samota, 4.9, 4.10)

Pavla Sedláčková. Kterému klukovi by se nelíbila. Byli do ní udělaní snad všichni z města. Jenže její panenské srdce zahořelo láskou k dýdžejovi Frantovi, který přijížděl do našeho města každou středu. Aby nám pustil hity z Luxembourgu, což byla radiová stanice, kterou jsme doma horko těžko naladili. Abychom mohli slyšet Beatles, Rolling Stones, Black Sabbath, Slade, abychom při téhle hudbě mohli snít. Snít o něčem lepším. Jako byl dýdžej Franta z Prahy. My holky z bezvýznamného města jsme snily o Frantovi z významného města. O klukovi z Prahy. O Frantovi, jenž uměl hrát na naše dívčí srdce písničkami. A nejen jimi. A Pavle se poštěstilo, že jí to poprvé udělal na zadním sedadle svého žigulíka. Ani mu nestačila říci, že ještě neměla žádného kluka, vše se odehrálo v takové rychlosti, že byl Franta zaskočen malou skvrnou od krve, jež po jejich spojení zůstala. Naštěstí mělo auto jen koženkové sedačky, krev se dala setřít a mohlo se jet dál. Dál za novou panenskou blankou, těch bylo mezi náctiletými slečnami bezpočet. Blanky na Frantovým diskotékách. I tak jsme se daly nazvat. V každém městě se našla ta, která mu dala. Dala poprvé.

Z Pavly se stala hezká mladá žena a ve svých devatenácti nastoupila jako kulturní referentka na národním výboře. Kolektiv vesměs ženský, tudíž se tam odehrávala závist, když k tomu přidáme pletichy šéfové Jaruny Hrdlíkové, můžeme konstatovat, že se tam nepracovalo nejlépe. Zvlášť ženě, která přitahovala oči mužů. A tou byla Pavla. Jaruna ji nenáviděla od prvního okamžiku a mohla si k ní dovolit cokoli. Vždyť její choť zastával místo tajemníka pro zemědělství na Okresním výboru KSČ. Hrdlík nerozuměl ničemu, leč legitimace komunistické strany mu otevřela dveře k tomuto výnosnému místu. Nejen peníze, ale i úplatky ve všech možných podobách zvyšovaly rodinný rozpočet Hrdlíkových. Mohli si dovolit to, co většina populace nemohla. Nakupovat v Tuzexu, jezdit na zahraniční dovolené na Západ, bydlet v domě po emigrantovi Slavíkovi, jenž emigroval v září 1968. Raději než rudé peklo zvolil nejistou vyhlídku v Kanadě.

Pavla se velmi zamlouvala akademickému malíři Plíhalovi. Ten byl již ženat, a aby uživil svou ženu a dvě děti, vzdal se svého povolání na volné noze, vstoupil do KSČ a začal učit na umělecké škole. Bez stranické legitimace by byl nucen živořit, protože nikdo neměl zájem o jeho abstraktní obrazy. Takhle rubajícího horníka v dolech či bratrské objetí Klemy Gottwalda se soudruhem Stalinem to by bylo něco jiného. Ale mazanice, jež byly vzdálené pracujícímu lidu, nikdo nechtěl. Plíhal tedy učil, každodenní rutina jej škrtila a on potřeboval změnu. Změnu, o níž by nikdo nevěděl. Ženy jej dokázaly tolik inspirovat, jen s výjimkou manželky, jež mu zevšedněla, a on, aby se nezbláznil ze sexu bez fantazie, jednoho dne narazil na městském výboře na Pavlu. Jako dobrý signál byla skutečnost, že pracovala v kulturní oblasti. Vlnění, jež při prvním setkání s ní pocítil, jako by hlásilo, že se bude něco dít. Že se konečně vymaní z misionářské polohy, k níž se jeho choť uchylovala, když se uvolila, že spolu provedou tělesný akt. Z Pavly živočišnost jen sálala a to Plíhal potřeboval.

Z Pavly a Plíhala se stali milenci. Pavla by podotkla, že se vše odehrávalo v rychlosti, v předsíni, jež byla vstupní místností do jejího příbytku i její branky. A on utržený jako ze řetězu zpravidla ani nedorazil do ložnice, aby vykonal dílo tělesnosti. Jeho tělo, zmučené nenaplněným manželským sexem, se dokázalo uspokojit v přítmí nevelké chodbičky v poloze stojmo. Přibíhal s velkým prosíkem a žebráním, aby jej vpustila dovnitř, že už to nemůže vydržet. A Pavla se nad tímto sexuálním desperátem smilovávala. Smilovávala se tak dlouho, až jednoho dne zjistila, že se jí její měsíční cyklus vyhýbá. Antikoncepce nebyla nikterak rozšířená, proč taky, mladé ženy se chtěly rychle vdát, založit rodinu a z postele se přímo obléknout do umolousaných zástěr, aby uvařily krmi svým mužům.

Pavla otěhotněla se ženatým mužem. Svatba nepřipadala v úvahu. Nechat si dítě jako svobodná? To by ji otec zabil. Jediné, co zbývalo, byla interrupce. Jít k interrupční komisi a žádat, aby jí byla dovolena interrupce. Komunistická strana upřednostňovala porodnost, vždyť děti byly novými nositeli idejí velkého Lenina. Pavla se ocitla v situaci, kdy musela jednat rychle. Plíhal se projevil jako zbabělec, odmítl s ní jít k interrupční komisi. Tam seděl gynekolog a spolu s ním nějaké ženy z lidu. Povětšinou ženské, které nikdo nechtěl a které se realizovaly tím, že zasedaly v interrupčních komisích. A v nich dávaly jiným ženám na odiv svou sílu. Cítily se silné a mocné, když mohly jiným ženám, jež byly v porovnání s nimi, krásnější a přitažlivější, osolit jejich chvíle sexuálních prožitků. Když rozhodovaly o tom, zda se dítě narodí či ne.

Pro těhotné ženy bylo jít k interrupční komise stejné, jako by je veřejně pranýřovali na náměstí. A aby bylo pokoření úplné, nad dveřmi interrupční komise visel velkými písmeny název INTERRUPČNÍ KOMISE. Některé ženy přicházely se svými manželi, což ale na potupnosti této situace nic neměnilo.

Pavla sedí na chodbě národního výboru, kde má tato komise svou kancelář. Naštěstí tu není sama. Je jich tu ještě dalších pět. Když se rozhlédne kolem sebe, vidí starou Třešňákovou. Ta vypadá na takových šedesát, ale zřejmě jí musí být méně. Jinak by tu neseděla. Třešňákovi bydlí o ulici dál. Dětí jako smetí, Třešňák věčně v kriminále a bába rodí jako o závod. Dává se do rozhovoru s mladou vyjukanou dívčinou, ta jediná je ochotná s ní hovořit. A tak se celou chodbou nese, že je stará Třešňáková na smrt nemocná a nemůže si dovolit dvanácté dítě. Ono stačí těch jejích jedenáct, kteří plní lavice místní pomocné školy. Jeden větší hlupec než druhý, není se vskutku co divit, když byli zplozeni v alkoholovém opojení. A teď tu bezzubá Třešňáková sedí na lavici s dvanáctým outěžkem. Pavle to nedá, aby se neusmála. Na chvilku jí stará Třešňáková pomůže zapomenout na pokoření, jež tu zažívá. Sedne si pohodlněji, rozhlédne se po chodbě a strne. Právě tudy prochází muž, jenž se jí tolik líbí. Moc o něm neví, jen to, že se nedávno přistěhoval odněkud od Trutnova a dělá v místní továrně. Občas jej ráno potkává, když jde do práce. Jejich pohledy hovoří za vše. Jeden druhému se líbí. Zatím se jen zdraví a Pavla v sobě chová naději, že ji její idol jednoho dne osloví. Jak se k ní přibližuje, cítí, že se jí hrne krev do obličeje. Je celá rudá snad i na zadku. On ji spatří, zpomalí, pozdraví a nedá mu to, aby se nezeptal "Dobrý den, co tady děláte?" Pak se podívá na ceduli, pod níž jako na potvoru Pavla sedí. I na něm je znát jistý údiv a nemilé překvapení.

A aby pohany a ponížení nebylo málo, ani Pavlina šéfová Jaruna nelenila, aby nevypátrala, proč její podřízená nečekaně onemocněla. Využila svého vlivu jako manželka významného soudruha, obtelefonovala polikliniku a nemocnici, až nakonec zjistila, kde Pavla je. A s velkou radostí tuto novinku zatelefonovala Pavlině otci. Kdepak soudruzi, ti si uměli žen vážit, a jak pečovali o soudružské vztahy na pracovišti. . Pavle se nikdy nenaplnily iluze o neznámém muži z Trutnova, jenž ji poprvé oslovil, když seděla před dveřmi interrupční komise. Její otec se nikdy ani slovem nezmínil o telefonátu, jehož se mu od nadřízené jeho dcery dostalo. Snad jako jediný si zachoval v celé nedůstojné situace svůj rozum i nadhled.

Autor: Helena Vlachová | pondělí 3.7.2017 6:28 | karma článku: 24.35 | přečteno: 2137x

Další články blogera

Helena Vlachová

Co komunisté skrývali

Každá totalita je pro člověka špatná. Ať jde o nacismus, nebo o komunismus, žádná z nich nepřináší nic pěkného

26.7.2017 v 6:08 | Karma článku: 19.74 | Přečteno: 984 | Diskuse

Helena Vlachová

Nejhezčí prázdniny

Venku lije jako z konve a nějak se mi vybavily vzpomínky na mé prázdniny, jež lze považovat za jedny z nejhezčích

24.7.2017 v 6:46 | Karma článku: 9.74 | Přečteno: 342 | Diskuse

Helena Vlachová

Vězňům bych mzdy nenavyšovala

Když se někdo ocitne ve vězení, ocitne se tam zaslouženě. Zaslouženě za to, že páchal trestné činy tak dlouho, až musel jít za katr

23.7.2017 v 9:05 | Karma článku: 16.41 | Přečteno: 576 | Diskuse

Helena Vlachová

Rodiče a děti

Děti tak rychle dospějí, vylétnou z hnízda a bývají rády, že jsou samostatné. To je bezesporu můj případ

22.7.2017 v 7:19 | Karma článku: 16.58 | Přečteno: 514 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Když se řekne puberta – taky se vám orosí čelo?

Taky jste někdy v dospívání zapřemýšleli nad tím, zda vaši rodiče jsou ti vaši, když najednou po vás furt něco chtějí anebo vám furt něco zakazují a hodně toho nedovolí?

26.7.2017 v 20:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Olga Pavlíková

US army bez transsexuálů

Trump vykázal transgenderové osoby ze všech služeb v armádě, Obama jim tam před ním naopak uplatnění umožnil.

26.7.2017 v 19:35 | Karma článku: 11.42 | Přečteno: 150 | Diskuse

Jana Slaninová

Hirudoterapie: Leží tam lidi pokousaní pijavkami

Mám den dovolené, protože pijavkování se posledně u mého muže projevilo několikahodinovým vytékáním "krve". Že se jedná o krevní plazmu obarvenou krví, která tvoří rosolovité sraženiny a čistí tělo, jsem se dozvěděla dnes.

26.7.2017 v 19:19 | Karma článku: 5.23 | Přečteno: 97 | Diskuse

Renata Pospiechová

Letní vzpomínání II - Rumunsko

Uz jsem o něm letos psala, ale tak nějak se to vybavuje znovu. V 80. letech jsme se vydali i do Rumunska. V Bulharsku u moře jsme už byli, v NDR též, tak tentokrát na Mamaiu. Opět vlakem. A opět do hotelu. Jmenoval se Doina.

26.7.2017 v 18:06 | Karma článku: 7.53 | Přečteno: 165 | Diskuse

Pavel Nitka

Jak jsem byl nabitý aneb Nikdy nevíš, kdy přeskočí jiskra

Stává se mi to velice často, elektrony na povrchu mého těla se nahromadí a v nečekanou chvíli udeří. Někdy si myslím, že blesky letní bouřky jsou proti mému náboji neškodné jiskřičky...

26.7.2017 v 15:19 | Karma článku: 9.31 | Přečteno: 244 | Diskuse
Počet článků 710 Celková karma 20.68 Průměrná čtenost 874

Jsem především žena a v ženství spatřuji smysl svého života. Mám ráda život i s jeho těžkostmi, vážím si maličkostí, neuznávám konzumní způsob života, jsem zastánkyní svobodné vůle člověka.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.