Měli bychom více rozhýbat pecivály

V souvislosti s tím, co se kolem nás děje, bychom měli pamatovat na to, jak se zachovat v náročných situacích. Ve školách by se měly děti učit určité dávce obranyschopnosti

Motto "Ozdobou jinochů je jejich síla, důstojností starců jsou šediny." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 20.29)

Ve světě se toho moc nepěkného děje. Jako země si myslím nejsme ohroženi, protože jsme nikdy nekolonizovali žádné národy, náš sociální systém není tak štědrý, jako je např. v Německu. K nám se imigranti neženou, u nás nechtějí zůstat, a ocitnou-li se tady, zpravidla odejdou. Můžeme fungovat jen jako přestupná stanice. Přesto si myslím, že by se děti měly ve školách více učit určité dávce obranyschopnosti. Je sice pravdou, že nikdo nemůže předem říci, jak by se zachoval v té či oné situaci, ale mít určitou fyzičku je určitě na místě. Zvlášť pro školáky, kteří nám tloustnou před očima a které je povětšinou jen možné vidět, když vystupují z auta před školou a když do něj po škole nastupují. Jejich život zpravidla nezahrnují fyzické aktivity, rodiče často řeší logistické problémy, jak přemístit své fyzicky málo zdatné dítě do dalšího kroužku. A je-li dítě doma, je cele zabrané do počítačových her, facebooku či jiných sociálních sítí. My jsme jako děti běhali celé dny venku, tím jsme si utužovali zdraví a nezadýchávali jsme se. Pohybovali jsme se v přírodě, jež nám skýtala dosti možností, jak vyplnit svůj volný čas. Stavěli jsme si jednoduché bunkry, hráli nejrůznější hry, v nichž jsme si vytvářeli svou přirozenou roli ve skupině.

Dnešní děti mají málo hodin tělesné výchovy, a aby se naučily něco z branné výchovy, na to můžeme zapomenout. V souvislosti s tím, co se dnes odehrává, se domnívám, že by nějaká hodina branné výchovy vůbec neškodila. A muselo by se v ní něco praktického procvičovat, ne jen sedět v lavicích a znuděně poslouchat tomu, co učitel vykládá.

Mnoho dospělých u nás bojuje s nadváhou a ruku v ruce s nimi kráčejí i děti. Škola by mohla v tomto směru pomoci. Jako žáci i studenti jsme museli absolvovat povinná pochodová cvičení a nést přitom na zádech nějakou zátěž. Museli jsme umět rozdělat oheň, orientovat se v mapě, pracovat s buzolou či kompasem, orientovat se v terénu i bez mapy, běhali jsme orientační závody. Nebyli jsme z toho nadšení, ale když se na to vše dívám zpět pohledem dospělého, říkám si, že to nebylo od věci. Nikdy člověk nemůže vědět, v jaké situaci se může ocitnout, proto je každá dovednost vítána.Na vysoké škole jsme měli povinnou tělesnou výchovu, i když jsme ji nestudovali. Tento předmět byl snad na všech vysokých školách. A každý semestr se musely plnit limity na zápočet. Z gymnastiky, atletiky, plavání, lyžování, v létě ještě turistika a slaňování skály. Někdy to bylo dost obtížné, třeba běh na čas, ale museli jsme. Museli jsme se hýbat a bylo to jen k našemu prospěchu.

Dnešní mládež je vesměs líná, jakýkoli pohyb ji unavuje, nic neuběhne, mnozí kouří, což se odráží na jejich fyzickém výkonu. Kolik rodičů vede své děti k aktivnímu pohybu, k tomu, aby si dokázaly poradit v náročné situaci samy? Mnohým rodičům je toto jedno, nechávají se ukolébat představou, že nám nic nehrozí, proč se znepokojovat tím, že moje dítě bojuje s nadváhou, bez telefonu neudělá ani ránu a je nesamostatné. 

Mohly by pomáhat školy, mohly by do svých ŠVP zařazovat předměty, jež jsou svým zaměřením praktické a užitečné. Teoretických předmětů je přehršel, školám chybí akceschopnost. Místo mlácení prázdné slámy raději zavádět něco akčního, co prožene školní pecivály. České školy postrádají nejen konkurenceschopnost, postrádají rovněž flexibilitu. Nedokáží rychle reagovat na svět kolem nás, vše je v českém školství zdlouhavé, hlavně se vykazují hromady papírů, které de facto vychovávají ještě větší a nesamostatnější pecivály. A to je jenom ke škodě. Školy produkují mládež, jež je líná používat svůj mozek a navíc je i líná se hýbat. A s tím by se mělo něco dělat, protože budoucnost přeje připraveným.

Zatím si tady zdatně budujeme demokracii vzhůru nohama, kdy se má většina podřizovat menšině, např. imigrantům. Na ně se stále berou ohledy, ale jaké ohledy se berou na nás? A místo abychom pracovali na tom, aby byla naše mládež akceschopná, vychováváme si pecivály, kterým rodiče raději pořídí od psychologa papír, že dítě trpí tou či onou poruchou. Tyto poruchy by se daly nazvat leností, ale jazykem dnešním se jim říká poruchy učení. Nebo svému línému dítku od lékaře pořídí omezení v tělesné výchově. Za mého mládí nic takového nebylo a výsledky ve školách byly nesrovnatelně lepší. A hlavně jsme se hýbali a pohyb nám nečinil obtíže. Ale dnešní děti? Většina z nich jen peciválí...