Chrochtající čuník

Někteří lidé jsou stejně zvláštní. Nevědí, čím by na sebe své okolí upozornili. Tak třeba žena na procházce s chrochtajícím čuníkem

Motto "Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný. Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí." (Kazatel 2 - 3, Člověk a zvíře, 3.19)

Zvířata mám velmi ráda. Dokonce natolik, že v sobě svádím boj, že se ze mne stane vegetariánka. Masa jím čím dál méně, ale zatím jsem s ním úplně neskoncovala. Stačí, když na silnici potkám náklaďák, jenž převáží zvířata, a ve mně to zatrne. Pocítím velkou lítost k těm, jež jsou převáženi. A mám vztek, že se s nimi nakládá mnohdy nepěkně.To jsou okamžiky, kdy si říkám, že musím přestat jíst maso. A pracuji na tom.

Ke člověku od nepaměti patří pes a kočka. Stali se jeho přáteli, stali se jeho domácími mazlíčky. Asi nejoblíbenějšími. Dá se říci, že se naše životní úroveň pozná i podle toho, že téměř každý chová doma nějakou tu havěť. A vůbec mu není proti mysli za ni pustit korunu. Nabídka v obchodech je víc než pestrá, že člověk neváhá, aby svým domácím mazlíčkům koupil nějakou tu mlsku. Sobě si kolikrát ani nedopřeje, co dopřeje svým zvířátkům.

Ale vše má mít míru. Tak třeba vepříci. Lidé je odedávna chovali pro maso, na vesnicích snad u každého stavení byl chlívek, v níž pašíka krmili. Krmili, aby jej jednoho dne zabili. Jako děti jsme jezdívaly k babičce či tetě, kde se konaly pravidelné zabíjačky. Rodiče mě nikdy nenechali, abych se dívala, jak takový pašík končí. A jsem tomu ráda. Myslím si, že by to pro mě znamenalo velký otřes. Nicméně jitrnice a jelítka mi chutnaly. A polévka též. Dnes už se k těmto pokrmům moc nehrnu. Jsou příliš tučné a těžko je trávím. A také těžko trávím představu, že tu byl a žil vepřík, který jednoho dne dožil. Aby skončil na talíři. Mohla bych mít kolem sebe bezpočet zvířat, ale nikdy bych je nenechala zabít. U mě by skonala přirozenou smrtí. Ze mě by žádný farmář radost neměl, protože bych bránila každé zvíře.

Milovníků zvířat jsou u nás stovky. A lidé si oblíbí kdejakou příšerku. Nalezence z útulku, zatoulanou kočku, hada, andulku, ale i vepříka. Jsem na procházce ve městě a slyším pochrochtávání. Jako kdysi u babičky. Ale pašík na městském chodníku? Ne, nemýlím se. Dlouhé vodítko, jež v ruce třímá tak trochu nadměrná žena, aby udržela svého domácího mazlíčka. Čuníka. Je velmi tučný, dá se říci, že vidím určitou spojitost v tělesných proporcích dámy a jejího vepře. Ona velké břicho, on též. Jemu se táhne téměř až k zemi, k tomu krátké nohy. Žena rovněž. Břichatá, s krátkýma nohama. A pašík si s ní dělá, co chce. U stromu našel něco, co mu zachutnalo, a nemíní se proto hnout z místa. I když žena není žádná třasořitka, na pašíkovu přesilu nemá. Musí vyčkat, až se ten její milý napase, a že mu to chutná. Blažeností jen pochrochtává.

Nemusím mít v životě všechno. Stačí mi dva kocouři, kteří jsou velmi milí společníci. Čistotní, jen kdyby pouštěli méně chlupů. Ale žít v bytě s čuníkem? Vždyť ne nadarmo se říká, že někdo smrdí jako prase, nebo že je špinavý jako prase. A mít toto v bytě? Má-li někdo domek, prosím. Tam se dá chlívek postavit. Ale jak asi vypadá domov malého chrochty, který si s paničkou dělá, co se mu namane? Inu, jak už říkali naši prapředci "Proti gustu žádný dišputát."

Jsem až příliš konzervativní, když říkám, že čuníci do bytů nepatří. Nemusíme je jíst, jen bychom jim měli poskytnout jiné prostory k bydlení, než je činžák. A chodit s nimi na procházku, vodit je na vodítku? To se jaksi vymyká zažitým představám. Pašík patří do chlívku, kde může vesele zapáchat. Byt je jen pro lidi, i když mnozí z nich páchnou jak čuňata a jsou i tak špinaví. Neumí se chovat a místo bytu by měli žít někde v chlívku. Tam by jejich soužití s vepři nikomu nevadilo. Ale má-li tomu být naopak je poněkud obrácené na ruby. Ale co není dnes na ruby?