Vojna v naší rodině

Měli by mladí muži chodit na pár měsíců na vojnu? Včera jsem cosi zaslechla v televizi a vybavil se mi můj bratr a s ním i já

Motto "Vězí-li v chlapci pošetilost, trestající hůl ji od něho vzdálí." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 22.15)

Pocházím z rodiny, jež není militaristická. Zbraně jako hračky se u nás nekupovaly, myslím si, že ani můj syn takové hračky neměl. Kdo by měl rád válku. Vzpomínám si, když jsem chodila asi do druhé třídy, že jsme šli se školou do divadla. A tam se objevila moc ošklivá loutka, z níž šel strach. A ona loutka se jmenovala Válka a já si tenkrát řekla, že válka je něco moc nepěkného.

Můj bratr je lékař, a když ukončil studia medicíny, čekala ho roční vojenská služba. To se mu věru nechtělo. Byl již ženatý, měl pětiletou dceru a představa, že stráví rok od rodiny, jej děsila. Podařilo se mu dvakrát vojnu odložit, jenže vojáci byli neúprosní. Bratr na vojnu zkrátka musel. A bylo mu z toho všelijak. Odveleli jej až na jižní Slovensko, což byla pěkná dálka od domova.

Tenkrát nebyly žádné mobilní telefony, komunikovalo se hlavně dopisy. A bratrovy dopisy byly plné stesku po domově. Na Slovensku vystřídal tři místa, až nakonec zakotvil v malém městečku. A vzhledem k tomu, že je lékař, měl dopoledne praxi, a to mu pomohlo, aby se mohl dostat domů alespoň jednou měsíčně. Vozil léky, které nebyly na Slovensku k dostání. I přesto, že měl vojnu vcelku dobrou, dopustil se některých nepředložeností, které zaváněly průšvihem. Tak třeba když se vlakem vracel na posádku, byla zima a on musel nosit předepsanou beranici, stalo se mu, že ji zapomněl ve vlaku. Naštěstí vlak ještě stál v zastávce, když mu došlo, že čepici nemá. Ale kdyby jen zůstalo u čepice. Když měli cvičení, zapomněl na poli samopal. Vrátil se s ostatními vojáky do kasáren, když zjistil, co na poli zapomněl. Úplně v něm zatrnulo, protože kdyby samopal neměl, čekal by jej soud. Letěl tedy rychle na pole a naštěstí samopal našel. 

Našly se i příjemné momenty vojenské služby. To když se do místa, kde bratr sloužil, sjela tehdejší generalita Varšavské smlouvy. Bratr byl jako lékař pověřen, aby ochutnával vše, co se papalášům bude podávat. Ať šlo o jídlo, či nápoje, kam patřil i značkový alkohol, bratr musel vše ochutnat. Jemu se toto velmi zamlouvalo, řekl, že nikdy předtím takové delikatesy nejedl ani nepil. Papaláši měli obavy, aby se náhodou do jejich pokrmů nedostal jed, proto byl k tomuto účelu použit můj bratr. Přežili všichni, můj bratr navíc s pěknou vzpomínkou na spokojený žaludek.

Protože jsem žena, na vojnu jsem nemusela. Ale jako vysokoškolačka jsem musela absolvovat povinný branný kurz, který byl zakončen zápočtem. Kdybych zápočet nedostala, musela bych ročník opakovat. Musím říci, že jsme z kurzu byli všichni otrávení, ale co se dalo dělat. Museli jsme například plavat a v ruce držet smeták jako zbraň. Většina studentek se vymluvila na menstruaci. Učili nás střelbě ze vzduchovky, což byla pro mě pohroma. Ani jednou jsem se nestrefila do cíle. Při závěrečném závodu jsme začínali během a střelbou ze vzduchovky. Kdo minul cíl, dostal kolečko navíc. Běžela jsem se studentkami tělesné výchovy, což se projevilo hned v samotném začátku, když jsme vyběhly. Byly rychlejší než já. A když jsem doběhla k místu, kde na mě čekala střelba ze vzduchovky, dozvěděla jsem se, že tělocvikářky běží trestné kolečko, protože se netrefily. A považte. Já zacílila a strefila se do cíle. Doběhla jsem ke svému družstvu jako první, všichni jsme jásali, protože angličtináři porazili tělocvikáře. To byly, panečku, časy, na něž se vzpomíná s úsměvem.

Vojna ano či ne? Jsem pro to, aby mladí muži strávili pár měsíců v armádě. Tam by se naučili alespoň trochu disciplíně a kázni, což mnozí dnes postrádají.