Marné snažení pana Huberta

Vyprávění seniorky o muži, jehož byt sousedí s jejím. Ona jej občas potkává na schodech a on se jí svěřuje

Motto "Už na chlapci se z jeho způsobů pozná, zda bude v jednání ryzí a přímý." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 20.11)

Tenhle pan Hubert. Takový hodný člověk. Nikdy mě nenechá dřít se s těžkými taškami, vždy pomůže, někdy na mě zazvoní a zeptá se mě, jestli chci něco přivézt z města. Abych se nemusela tahat s vodami, nebo bramborami, nebo jiným těžkým nákupem. Někdy jen tak v sobotu ráno zazvoní a podává mi čerstvé koblihy, abych si osladila den. Řeknu vám, zlatý člověk. To se dnes už tak nevidí. Každý si hrabe na svém písečku, někteří lidé si dělají naschvály a jsou k sobě hrubí. Ale pan Hubert nikdy. Nemusím se bát, když se mi něco doma pokazí. Stačí na něj zazvonit a on si se vším ví rady. Já mu to oplácím svými koláči. Jako třeba včera. Dostala jsem od Hrabánkové švestky a upekla jsem koláč, kam se dává droždí, ale nenechá se vykynout. To není ani koláč. To je přímo nebe v puse. Tak to řekl pan Hubert, když se do něj zakousl. A měl recht. Taky mi chutná a musím si ho pochválit, i když jsem jej pekla já. Něco se mi daří. A tím jsou mé moučníky. Můj nebožtík by přidal božské.

Je mi pana Huberta líto. Loni oslavil čtyřicítku a stále žije sám. Dvakrát rozvedený, z každého manželství má dceru, ale je sám. Myslím si, že je až moc hodný, a to není v dnešní době dobře. Dnes je každý každému vlkem. Tak bych to nazvala. Ovšem s výjimkou pana Huberta. To je anděl, dobrotivý anděl, který má smůlu a pokaždé naletí nějaké fuchtli. Nevyzvídám na něm nic, svěří se sám. S rodiči moc nevychází, oni mají raději jeho staršího bratra, který je ředitelem velké firmy. Pan Hubert je pro rodiče nula. Protože se jen vyučil soustružníkem, zatímco jeho bratr vystudoval vysokou školu. Ale nemůže být každý vysokoškolák. Někdy mi přijde, jako bych panu Hubertovi nahrazovala mámu. Asi je to tím, že umím naslouchat a že každého neodsuzuji. A nejsem jako ta hrozná drbna Vychodilová, která v domě nadělá jen zle, s každým se hádá a hází kolem sebe odpadky. 

Pan Hubert nechce žít sám a řekla bych, že moc tlačí na pilu, jak se dnes říká. A proto mu vztahy se ženami nevycházejí. Navíc, jako by stále podvědomě soutěžil se svým úspěšným bratrem, který má na rozdíl od něj šťastnou rodinu. Nevím, jak bych panu Hubertovi pomohla, aby nedělal stále stejnou chybu. Vždy se dostane do spárů nějaké vychytralé potvory, která jej připraví o všechny úspory. On si sobě skoro nic nekoupí, dá to nějaké ženské a ta jej má jen pro peníze. Jako jeho první manželka, jako jeho druhá manželka a další partnerky, s nimiž se seznámil.

Už to vypadalo s panem Hubertem nadějně. To když se na jaře seznámil s kuchařkou, nějakou Danou. Vaří ve školní jídelně. Ani nevím, jak se seznámili, ale pan Hubert jen zářil a říkal, že tentokrát je to ta pravá. Byla jsem šťastná s ním. Až do doby, než si ji přivedl domů. Jako by se podobala stejnému mustru jako jeho předchozí ženské. Nevím, čím to je, že si volí ženy vyšší, než je on sám, zmalované, s nalakovanými nehty (ale jako kuchařka by si snad neměla nehty lakovat), když je člověk vidí, je patrné, kdo ve vztahu velí. Pokaždé je velitelem ženská a pan Hubert za ťulpasa. Občas pobývali u pana Huberta, někdy u ní. Prý má ta ženská tři děti. Tři děti, to něco stojí, a jeden plat na to nestačí. A tak se pan Hubert opakoval jako v předchozích vztazích. Platil a platil a dělal všechno, co mu přikázala, a přidal k tomu i něco navíc. Té jeho kuchařce se to taky přejedlo a vykopla jej. Štěstí, že má kam jít a že se sám uživí.

Když už tolikrát někomu nevyjde vztah, neměl by takový člověk na něm trvat a začít žít jinak. Sám. Mít své koníčky, mít své přátele a smířit se s tím, že žije sám. Na to se přece neumírá, a když člověk překoná krizi, zjistí, že je to vlastně moc fajn. Mně bylo všelijak, když jsem tu zůstala sama. Přišlo mi divné být na všechno sama. Ale nakonec vidím, že to má své plusy. S nikým se nemusím hašteřit, dohadovat, můžu si o všem rozhodovat sama a opravdu už nikoho nechci. Sice bych měla být po své babičce, která proháněla chlapy až do osmdesáti. A když už žádný nebyl k mání, neb všichni vymřeli, umřela také. Z babičky mám hodně, ale takovou míru závislosti na chlapech jsem po ní nezdědila. A včera jsem si o tom povídala s panem Hubertem, protože je na něm vidět, jak mu samota dává zabrat. Zprvu ano, člověk je pln bolestí, když se ocitne sám, ale je to jen dočasné. Pak opět slunce vysvitne a člověk vidí, že jej paprsky prohřívají a je mu dobře na duši.

Nevím, nakolik si pan Hubert vzal má slova k srdci. Někdo je zkrátka nepoučitelný, může to být i případ zlatého pana Huberta. Ošklivý není, práci má, je klidný a nevyvolává sváry, proč tedy pokaždé naletí ženské, která si jej neváží? Asi to bude tím, že si pan Hubert neváží sebe, nedostalo se mu toho od jeho vlastní mámy. A to je škoda. Protože kdyby jej jeho máma milovala stejně jako jeho bratra, možná by pan Hubert neměl v životě takovou smůlu.

Mně se to říká, když vím, co se svou samotou. Ale nemyslete si, že jsem v životě neměla období jako pan Hubert, jen to moje období skončilo brzy. Záhy jsem si uvědomila své chyby, které se mi opakovaly. Kdo vy chyboval rád. Asi nikdo. Přestala jsem chybovat a mému životu se ulevilo. A je to znát.